Velikonoce připadají na neděli následující po prvním jarním úplňku. Tato jednoduchá definice stále platí, s výjimkou loňského roku. V roce 2019 se slavila Velikonoční neděle 21. dubna. A zdálo se, že to nikomu není divné. Podle uvedeného pravidla totiž Velikonoční neděle vycházela na neděli 24.března. Rozdíl téměř celý měsíc.

Podivné bylo mlčení okolo této nesrovnalosti. Moudří, kteří jistě znali důvod, mlčeli. Jak jinak. Mlčeli, protože jsou prostě moudří. 

Od katolického Španělska až po protestantskou Skandinávii nikde nikdo neprotestoval. Žádné ”My chceme Velikonoce včas!”. Ani v Čechách nikdo neorganizoval petice, nikdo neuspořádal jedinou pořádnou demonstraci, kde by zástupci lidu důrazně požadovali vysvětlení, případně rovnou žádali abdikaci. Dokonce ani Francouzi nevyrazili do ulic rabovat luxusní obchody a zapalovat auta.

Přitom nejde o žádnou maličkost. Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, důležitějším než Vánoce. Pro našince garantují Velikonoce čtyři dny volna, rovněž více, než o Vánocích. Jak je tedy možné, že téměř měsíc zpoždění prošel bez povšimnutí?  

Moudří vědí, pro nás ostatní je tady vševědoucí pan Google. Na správně formulovaný dotaz poskytne správnou odpověď. Ale potřebujeme opravdu znát odpověď? 

Nemyslím. Jak příjemné je zjištění, že i v našem tisíciletí je ve hře docela obyčejná lidská chyba. Že je tu autorita, kterou tentokrát nikdo nezpochybnil, kterou tentokrát respektovaly miliony lidí na celém světě. 

Už se zdálo, že nesprávně datované Velikonoce proběhnou stejně spořádaně jako každý rok. Týden před Velikonočním pondělím oblétla svět šokující zpráva: hoří Notre-Dame. Náhoda? Nejspíš.

My příslušníci generace 60+ si můžeme zaznamenat další historický mezník - zažili jsme o měsíc opožděné Velikonoce. Přinejmenších příštích sto let se to opakovat nebude.