1. To byste měli vidět, jak skromně se dříve žilo.
Kdo z dříve narozených tuto či v nějaké jiné formě obměněnou podobnou větu někdy nevyslovil? Jasně, ta věta je pravdivá. Dere se na jazyk pokaždé, když dcera či snacha vykládá z auta obrovská balení džusů, jogurtů, zmrazených hotových jídel a dalších vymožeností, které generace shánějící cestou z práce kousek poživatelného masa, neznala. A když přitom lamentuje, že je vše zase dražší, že je unavená, že takzvaně nestíhá. Potíž je v tom, že každá generace žila skromněji, než ta následná. A tak ženy, které dnes mluví o tom, že žily úsporněji, štvalo, když od svých matek a tchyní slýchávaly řeči o tom, jaká za války byly bída a jak si neváží toho, že se mají jako prasátka v žitě. Takže, pusu na zámek, i kdyby mladí vyhazovali tyčky uheráku do popelnic. Místo toho, že jsou rozhazovační, je lepší si říct, že jim přejeme to, jak dobře se teď mají.

2. Nechci ti do toho mluvit, ale….
Nejoblíbenější věta matek, babiček a tchyní. Když tímto spojením uvedou jakoukoli radu, mají pocit, že neradí, nevnucují své názory, nejsou těmi starými ochechulemi, které všechno vědí a poučují mladé. Ne, to vůbec ne, ony mladým do života nechtějí mluvit, jen to nemůžou vydržet, tak říkají: Nechci ti do toho mluvit, ale….

3. O mně se nestarejte, já už nic nepotřebuju.
Věta, která se mezi lidmi  po odchodu do penze šíří jako mor. Její milovníci jí dávají jasně najevo, že jsou samostatní, soběstační, aktivní senioři, kteří rozhodně nestojí o to, aby se o ně děti a vnuci starali. Je to ale věta pitomá. Co lepšího člověka v letech může potkat, než že mu někdo zavolá a zeptá se, jak se má, zda nepotřebuje přivézt těžký nákup nebo zda nechce jet s rodinou na výlet. Nebylo by lepší říkat: Já jsem tak rád, že mi voláte, to mám štěstí na skvělou rodinu, která se o mě zajímá. Ne, dneska nepotřebuju nic, ale jasně, že se ozvu, kdyby něco. A za pár dnů: Kape mi kohoutek, budeš tak hodný a opravíš ho nebo mi zařídíš instalatéra? Jasně formulované přání nebo projev radosti rodina ocení rozhodně víc než pózu: Já vám, milé děti, nebudu na obtíž a je dobře, že vůbec netušíte, že právě ležím doma se zlomenou nohou.

4. Já to věděla.
Vnuk neudělal maturitu, syn se vyboural na motorce, dcera nemá na splácení hypotéky, její muž se ukázal být děvkař a grázl. Matka rodu v takové situaci praví: Já to věděla. Tak jistě, člověk, který je na světě déle než šedesát let, má více zkušeností než lidé mladí a proto dovede řadu životních situací a vývoj chování lidí odhadnout. Prostě starší lidé mnoho věcí tuší, vědí, protože je prožili. Jenže každý si je musí prožít sám. A věty tohoto typu proto většinou okolí pořádně lezou na nervy. A hlavně, když už malér nastal, stejně ho nevyřeší.

5. …..
Tyto tečky vyjadřují, že úplně nejlepší je mlčet, usmívat se, přesněji, mladým lidem neříkat nic. Když se zeptají, je možno odpovědět. Zároveň je třeba počítat s tím, že odpověď jen málokdy bude shledána správnou, natož hodnou k tomu, aby se jí někdo řídil. Protože po staletí platilo a platit bude, že starší a mladší generace si  v mnoha směrech nikdy nerozumí.

Takže mlčení a úsměv je nejlepší cesta, jak rozbrojům v rodinách předcházet.