Když totiž v mnoha rodinách či ve společnosti přijde na rozebírání vztahů a šťourání se ve vztahových problémech, dědové z nich velmi často vycházejí nejlépe. „Uvědomila jsem si, že nejvíce rodinu stmeluje můj sedmdesátiletý tchán, který je prostě skvělý,“ vypráví třiačtyřicetiletá Martina. „Moje máma i tchyně neustále vytvářejí dusno kvůli maličkostem. Muškáty letos chtěly červené, já koupila růžové. Špatně. Dcera odmítá jíst jejich polévky. Špatně. Jedeme s manželem do Turecka. Špatně, měly jsme podle nich jet do Řecka, je tam prý bezpečněji. Dcera i syn s babičkami nechtějí být. Když je situace nejvyhrocenější, tchán vždy pronese něco vtipného a vše odlehčí. Případně vykoukne na terasu a lahvinkou vína a řekne: Holky, myslím, že vám to udělá dobře. Přitom většinu času mlčí, jen přesně ví, kdy zasáhnout a obrátit hrozící konflikt v legraci. Děti ho milují, vnuk se letos rozhodl, že chce být s ním sám na chatě,“ líčí Martina rodinnou situaci.

Spisovatelka Elisabeth LaBan napsala knížku s názvem Příručka pro babičku a dědečka, ve které přináší řadu tipů pro prarodiče, jak svá vnoučata zaujmout, jak s nimi dobře vycházet. Nezaměřuje se jen na babičky, ale cílí i na dědy a uvádí: „Zatímco na rodičovství se většinou cíleně připravujeme, prarodičem se prostě staneme. Zatímco pro ženy je to mnohdy podobné naplnění jako mateřská role, mnoha mužům je to tak nějak spíše jedno. Prostě se stali dědečky, aniž to mohli nějak ovlivnit. A právě tento přístup se nakonec někdy může ukázat být prospěšný, správný.“ Zmiňovaný přístup se dá nejlépe označit takto: No, tak jsem děda, no a co? Výsledkem je, že dědové nezačnou šišlat, zásobovat, udělovat rady, řídit, pomáhat, šílet. Prostě jsou dědové. Trochu nejistí, jak tu malou věc uchopit, co s ní vlastně dělat? Trochu rozpačití, ale zpravidla hrdí. A čekající, až se z té malé křehké věci stane parťák nebo parťačka. Bylo by velkou chybou si myslet, že dědové se o vnoučata nezajímají, i když se tak někdy tváří.

Průzkum na toto téma, jehož spoluautorkou je socioložka Lucie Vidovičová, ukázal, že šedesát osm procent lidí, kteří mají vnoučata, označuje svou prarodičovskou roli za nejdůležitější, za takovou, která jim přináší nejvíce štěstí a radosti. Odpovědělo tak sedmdesát pět procent žen a téměř šedesát procent mužů. „O svá vnoučata pravidelně v nepřítomnosti rodičů pečuje  53 % prarodičů, v případě zvláštní potřeby, jakou je například  nemoc dítěte, pak 59 %. Jedná se o podíly z celého souboru prarodičů. Mezi pečujícími převažují ženy, rozdíly ve výpovědích respondentů ale nejsou tak vysoké, jak bychom mohli očekávat,“ uvádí socioložka a pokračuje: „Co do podílu respondentů vykonávajících prarodičovské aktivity je nejrozšířenějším typem péče o vnoučata společné trávení času prázdnin a svátků. Celkově se takto vnoučatům věnuje 74 % prarodičů, a to jak mužů, tak žen. Mezi časté aktivity s vnoučaty patří i společné výlety, návštěvy divadel či kina, které podle svého vyjádření o něco častěji s vnoučaty provozují babičky než dědečkové, přesněji 58 % procent žen versus  51 % mužů.“ Což ale vůbec není velký rozdíl, že?

Zapomeňme tedy na předsudky, že aktivní babičky vyrážejí s vnoučaty za kulturou a dědové sedí doma u televizí. „Když jsem byla malá, táta se mi moc nevěnoval, byl často v práci. Jsem proto velmi překvapená jeho přístupem k mým dvěma synům. Je na něm vidět, jak ho povídání si s nimi baví, jak pro ně pořád něco vymýšlí,“ vypráví šestatřicetiletá Veronika. Jeden z jejích synů měl nedávno v první třídě nakreslit, co rád dělá. Nakreslil svého dědu, jeho psa, chatu, les. Vysvětlil učitelce, že dědečka má z celé rodiny nejraději. „Poprvé v životě jsem viděla tátu slzet dojetím, když jsem mu ten obrázek ukázala a řekla, že Vojtíšek ho má tak moc rád. Vždy jsem tátu považovala za nenápadného, obyčejného chlapíka, tak trochu žijícího pod taktovkou naší mámy. Teď mi došlo, že ho role dědy naplnila, že možná pochopil, že si role táty moc neužíval a teď trochu bilancuje. Nemám mu za zlé, že ke mně neměl tak pěkný vztah, a vážím si toho, že to s mými syny prostě umí,“ dodává Veronika.

Mnozí starší pánové říkají, že by si vnoučat rádi užívali víc, ale že takzvaně nejsou připuštěni, vyzváni. Že nemají moc příležitostí. Když je něco třeba, zpravidla se volají babičky. Neočekává se, že děda by třeba hlídání nemocného vnoučka zvládl úplně stejně a stejně rád. Babičky mnohdy říkají: Já to zvládnu, nestarej se. Neodstrkujme dědy, nepodceňujme je. Ostatně mnohé děti samy nejlépe vycítí, s kým z rodiny se cítí dobře. A velmi často jsou to právě dědové. Jen k tomu musí dostat příležitost, prostor.