Ale když mají vysvětlit proč, nedokáží to. Někdo žije s pocitem, že něco nesmí celý život. Často se tento problém objevuje, když přijde řeč na jídlo nebo na oblečení. A ženy jsou v tomto oboru rozhodně aktivnější než muži.

„To já nesmím jíst,“ prohlásila nedávno jednašedesátiletá Alice na návštěvě u známých, když hostitelka přinesla na stůl jednohubky a mísu salátu. „A ty taky nesmíš, vždyť to víš,“ řekla směrem ke svému muži, který se už mezitím jednohubkami radostně ládoval.
„Jsi na něco alergická? Tady na těch jednohubkách jsou oříšky, ale tyhle jsou jen se šunkovou pěnou a na těchto je sýr...“ snažila se hostitelka.
„Ne, já prostě nemůžu pečivo, mléčné výrobky.“
„Aha. Tak počkej, nakrájím nějaké salámy, to já nevěděla.“
„Ne uzeniny taky nesmím. Nedělej si starosti.“

Hostitelka je kolegyně Alicina muže, takže se ho pak vyptávala, jaký zdravotní problém jeho paní má. „Žádný. Ona má prostě celoživotně vsugerováno, že určité druhy potravin nesmí jíst, aby neztloustla. Nyní se k tomu přidala posedlost různými výživovými směry, takže už prakticky nejí nic,“ vysvětlil.

Dotyčná dáma, sedmdesátiletá Jana, od té doby Alici pomlouvá, že je zblázněná z diet. Ovšem dotyčná Jana zároveň výraz, že ona sama něco nesmí, používá také velmi často, aniž by si to uvědomovala.

„Takovou sukni si nikdy nemůžu obléknout, na tu se ani nedívám.“
„Tak si ji zkus, uvidíš, že ti bude slušet.“
„No to vůbec, takový střih já nesmím.“
„Co blázníš, proč nesmíš? Máme čas, když už zkoušíš ta trička, zkus k ním tu sukni, třeba budeš překvapená.“
„Nepřichází v úvahu, k mé postavě tento střih nesmím.“

Někdy si člověk přečte nějakou radu v časopise, jindy se nechá ovlivnit názory někoho blízkého, někdy si za radu přímo zaplatí v nějakém kurzu zdravé výživy, hubnutí, změny stylu. Může jen doufat, že zaplatil tam, kde mu poradí dobře. Ovšem právě pokud v nějakém kurzu či poradně slyší, že něco nesmí, měl by zbystřit.

Takový výraz by totiž měl používat jen lékař a to jen v opravdu vážných případech. Jestliže vidí, že něčí játra mají namále, je naprosto jasné, že řekne, že dotyčný pacient už nesmí požít ani kapku alkoholu. Ale jestliže člověk zaplatí nějaké dívčině, která vede kurz výživového poradenství a kurz aerobiku zároveň a ta mu sdělí, že v žádném případě už nikdy nesmí sníst ani kousek toho či onoho, pozor.

„Neexistují zakázaná jídla. Ano, některá jsou nutričně bohatší než jiná, ale neexistují jídla, která byste nesměli jíst, pokud nemáte zdravotní omezení,“ říká Iva Málková, zakladatelka hnutí STOB, odbornice na hubnutí. „Nejsou dobrá a špatná jídla, ale různé stupně nutriční hodnoty jídla a spokojenosti z jídla,“ tvrdí.

„Zákazy zpravidla nic nevyřeší, to přece každý ví už z dětství,“ říká psycholog David Šmahel a jako příklad uvádí situace, když rodiče zakazují dětem sedět u počítače. „Pokud s nimi nekomunikují a nesnaží se přijít na to, proč děti u počítače vysedávají, proč nemají jiné zájmy, razantní zákaz bez jakékoli motivaci nevede k řešení problému,“ dodal.

Psychologové říkají, že v podstatě stejné to je s našimi zákazy vnitřními, které si dáváme sami sobě. Mnohdy si něco zakážeme, ale ve skutečnosti tím neřešíme problém. Jestliže si někdo celý život myslí, že určitou potravinu nesmí jíst, svědčí to o tom, že je nejistý, nespokojený s tím, jak vypadá. Ale tím, že si nikdy nevezme rohlík, i když má na něj ukrutnou chuť, to nevyřeší.