Přiznám se, že jsem v mládí Karla Gotta tolik neobdivoval jako mí vrstevníci. Tíhnul jsem vždy spíše k tvrdší muzice, ale více i k jazzu či soulu než k popu. Ani v éře Semaforu se mi Gott nelíbil, písně zpívané Šlitrem a Suchým se mi zdály "přirozenější", než interpretace hlasem Zlatého Slavíka. 

Gott mě v dalších letech zklamal podpisem Anticharty a průběžným "lísáním se k režimu". Upřímně jsem si myslel, že po listopadu 1989 skončí i slavná Gottova éra. Mýlil jsem se.

Karel Gott byl opravdový fenomén, který dokázal přesvědčit o svém umění i lidi jako jsem já. V mnohých televizních debatách, a rozhovorech v médiích mě utvrdil o své výjimečnosti. Sečtělý, vtipný, skromný, profesionální. Naprosto ojedinělý v houfu ostatních popových zpěváků, nejen v Česku. Rozdával radost a štěstí v každém režimu (ale teď o politiku vůbec nejde).

Před chvílí jsem si poslechl jeho poslední píseň Srdce nehasnou, nazpívanou s jeho dcerou. Mistře, našel jsem si k vám cestu a jsem za to rád...