Odfrkla si jako kůň, zvedla oči k nebi, celá se předklonila, že ručky vláčela málem po zemi (asi aby naznačila tu tíhu, kterou má na svých malých tříletých bedrech), těžce vzdychla a rezignovaně prohlásila: Nelíííbííí…ale víš, už jsem konečně pochopila, ŽE TAM PROSTĚ MUSÍM. Což jsem, uznejte, musela zas já zapsat do své knihy Babičko, vyprávěj, aby se tomu mohla i ona po letech zasmát.

Později se to zřejmě  ustálilo. Následující rok, to už tedy postoupila do druhé třídy, jsem ji šla opět vyzvednout. Povyk mne zavedl na zahradu. Hledám ji očima mezi skotačícími dětmi a už ji vidím: je celá ohnutá a na zádech má pověšeného nějakého klučinu, který ji zároveň škrtí, až jí vylézají oči z důlků a vypadá to, že ji ještě při tom kouše do ucha. Její výraz je vyděšený, čelenku z hlavy má někde na krku a pečlivě učesané vlásky celé rozvrkočené. Učitelky nikde, nebo je nevidím - možná, že řeší něco v křoví. Vypadá to, že budu mít o jednu vnučku méně! Vystartovala jsem, že dám klučinovi co proto, sundám jí ho ze zad,  provedu šetření a následné vyčinění.

Rozběhla jsem se a klučina, když mne uviděl, se hbitě pustil a prchl do dáli.  Co to mělo znamenat, ptám se vnučky. Uklidnilo mě, že vnučka není uškrcená, nebrečí a že se dokonce začala smát. No já se mu líbím, uculila se. Aha, no jo, už to začíná...pomyslela jsem si.

A co ty - tobě se on taky líbí, ptám se.  Nééé, mně  nééé. A proč, vždyť je hezkej, vyzvídám. Ale babííí... (intonace jako když se mluví s někým, kdo je mdlého rozumu). A pak rezolutní závěr: Vždyť vypadá jako opice ! Otočila jsem se, abych nevyprskla. Aha.  A proč si to, proboha, necháš teda líbit? Tak to řekni paní učitelce, nebo mu jednu vraz, aby toho nechal. My nesmíme žalovat, a kdybych mu jednu vrazila, tak to bych pak musela ke stolečku... K jakýmu stolečku ? No musela bych sedět ZAS u paní učitelky. Takže jsem vyrozuměla, že u stolečku se sedí za trest, že to bylo už několikrát a vnučka taky asi není zrovna andílek. Kdoví, jestli zrovna před chvílí nevisela klukovi na zádech ona. A pak suďte děti!