Co uniknula jak vidina lesklá,

umdlévám smutkem, duše pozasteskla,

a nevím, proč duch dlí mi ještě v těle,

neletí za ní v nebes výše skvělé?

neletí k nebi, rozpjav smělá křídla,

za svou milenkou, na andělská sídla.

Báseň Ve Švýcarsku je podle vyjádření Zygmunta Krasińského, přítele Słovackého, „přesličně idylická a zároveň tragická, fantastická a zároveň pravdivá.“

A Krasiński pokračuje.

„Sloh, jakým vládne Słovacki, je ohebný, tak mu věrný a tak otrocky jej poslouchající. Není možno jazykem a veršem větších vyváděti divů. Jen Liszt tak hraje, jako Słovacki píše.“

Słowacki, Krasiński, Mickiewicz. Tři velikáni polského a světového romantického básnictví. Když jsem se poprvé setkal zejména s dílem Julia Słovackého, evropský romantizmus počátku devatenáctého století mě doslova uchvátil.

Ale vraťme se ke Slowackému. Situace polské inteligence počátkem devatenáctého století nebyla zrovna jednoduchá. Na jedné straně byl osvícený klasicizmus vysoké a spíše vlastenecky založené polské šlechty, obávající se však jakéhokoli společenského převratu, který by ohrozil její postavení ve společnosti. Tato část společnosti sice pěstovala slovanskou ideologii a vzájemnost, ale zároveň byla paradoxně smířená s včleněním Polska do ruského státu.  Na straně druhé stála postupná radikalizace nové, mladé generace, nižší šlechty a vzdělaného měšťanstva, přežívající v podmínkách porobeného státu a horujícího pro revoluci. Co se týče nastupujícího romantizmu, jako uměleckého a filosofického směru, reagujícího na příliš strohý a racionální klasicizmus a osvícenství, tak revoluce v této oblasti literární nemohla jinak, než jít ruku v ruce s revolucí politickou. V tomto ovzduší boje dvou rozdílných společenských vrstev prožívají své mládí zmínění největší polští romantičtí básníci. Tento stav společnosti až tragicky poznamenal jejich další umělecký vývoj. A to platí zejména o Slowackém.

Přede mnou teď leží vydání Slowackého básní z roku 1876 v krásné vazbě se zlatou, raženou ornamentikou. Knihařské řemeslo mělo v té době skutečně skvělou úroveň. Co je ale zajímavé, to je osoba překladatele. Je jím méně známý český básník druhé poloviny devatenáctého století Otakar Mokrý. Překládat literaturu a zejména básně je úkol velmi obtížný. To je každému dobrému překladateli známo. Chce to přeci jen určitou životní zkušenost a profesionální mistrovství. Je ale až neskutečné, že Otakaru Mokrému v době, kdy překládal tento soubor Slovackého básní, bylo pouhých dvaadvacet let. A tak jsem, jen z prosté zvědavosti, sáhl do své knihovny pro rozsáhlou antologii české poezie devatenáctého století, abych zjistil, jaký byl vlastně Otakar Mokrý básník. A ejhle. I přes bohatství jeho jazyka si myslím, že s romantizmem má jeho tvorba málo společného. Snad ještě jeho rané básně, plné stesku a romantické rozervanosti. V sedmdesátých a osmdesátých letech devatenáctého století romantizmus přeci jen již trochu vyčpěl. Jeho básně jsou melancholicky snivé, přemítavé, až popisné. Zkrátka pohodové.

Vrátím se teď ještě na chvíli k úvodní ukázce básně Ve Švýcarsku. V polském originále zní začátek takto:

"Odkąd zniknęla, jak sen jaki złoty,

usycham z žału, omdlewam z tęsknoty…“

Doslovný, nikoli tedy básnický překlad dr. Bořivoje Prusíka zní:

"Od té chvíle, kdy zmizela, jako sen zlatý,

schnu žalem a omdlévám tesknotou."

A ještě Mokrého básnický překlad:

Co uniknula jak vidina lesklá,

umdlévám smutkem, duše pozasteskla,

Na dvaadvacetiletého mladíka je to velice podařený překlad. Je však třeba vzít v úvahu, že Otakar Mokrý začal publikovat své básně již v sedmnácti letech.

Báseň Ve Švýcarsku je zřejmě nejkrásnější Slowackého lyrická báseň. Láska je zde vyabstrahovaná až v jakýsi ideál. Láska jako nezachytitelný a prchavý sen, který se nám vzdaluje, sotva k němu vztáhneme ruku. A celou básní prostupuje všude přítomný, hluboký smutek. Přiznám se, že tato báseň, zcela vystihující Slowackého romanticky rozervanou duši, je mi z jeho tvorby nejbližší. Když ji znovu pročítám, vzpomínám si na své rané, mírně romantické básnické pokusy a na své deníkové poznámky, plné nenaplněných představ a snů. Romantická touha po ideálu, který se postupně ztrácí ve vzbouřených vlnách životních osudů, není pochopitelně jen výsadou básníků doby romantismu, ale je to obecně výsadou mládí.

 Dívám se, už po kolikáté, na Slovackého básně a přemýšlím, jak by asi vypadal překlad stejných básní od renomovaných překladatelů polských básníků, Elišky Krásnohorské, Josefa Václava Sládka, či Jaroslava Vrchlického. Jejich překlady však bohužel neznám a tak je nemohu porovnat s překladem ne příliš známého básníka. Nicméně, nebudu se obírat přílišnými detaily. Mně se Mokrého překlady líbí. Myslím, že Slowackého duši vystihly dokonale. A to je, alespoň pro mne, to podstatné.

Slowacki byl povahově zcela jiný, než jeho o něco starší souputník Mickiewicz. Zatím, co ten byl družný, kolektivní člověk, kterému byl stálý okruh dobrých přátel životní potřebou, Slowacki byl spíše samotář a do studentského kolektivu jen těžko zapadal. Také i pro postavení své rodiny a nevlastního otce, který stál na zcela opačném pólu myšlení, než studentská zradikalizovaná mládež. Slowacki byl tímto rozporem poznamenán po celý zbytek života.

Výjimečný, romantický hrdina, často exotické prostředí, návrat do dějů dávno minulých, vlastenecké cítění, individuální vzpoura proti společnosti. To vše je většinou spojovacím článkem tvorby romantiků. Slowacki toto romantické klišé naplňoval beze zbytku. Trpěl celoživotním, tíživým smutkem a osamoceností. Neustálým rozporem mezi svými sny a představami a reálnou skutečností. A také nepochopením svých současníků. Nejlépe tento zvláštní stav vystihl literární historik Jan Voborník, který ve své máchovské studii, vydané v roce 1907 napsal:

„Čím těsnější jsou hradby zevní skutečnosti, tím volnější a rozsáhlejší jsou prostory království snů.“

A o kus dál píše:

„Především se tu ozývá bolest poznání. Bolest ta záleží v tom, že člověk cítí, kterak se ztrátou víry život pozbývá cíle a smyslu, což jest hlubší mysli pomysl nesnesitelný.“

Tato slova, sice určená Máchovi, mají všeobecnou platnost. U romantiků a zejména u Slowackého nabývají tato slova skutečně hlubokého smyslu. V básních Mnich a Arab, zejména tedy v básni Arab, dospívá Slowackého rozervanost ke svému, až tragickému vrcholu.

Mám bídu, slzy v pokladnici svojí

a z pokladnice té lid podlý dařím,

smrt nesu nuzným, co se smrti bojí,

slast každou zjevem utrpení mařím,

když na mé tváři vidí bolest hráti,

tu šťastní blednou, nemohou se smáti.

Araba píše Slowacki v listopadu 1830. Ty strašné obrazy zmaru v básni i zoufalý stav své duše však rychle hází za hlavu. 29. listopadu vypuká varšavské povstání, v jehož čele je radikální studentská mládež. Slowacki se s nadšením vrhá do nové práce a píše Ódu na svobodu.

"Vítej, svobody Anděle

nad mrtvým se vznášejícím světem!

Hle, ve Vlasti v kostele

oltáře jsou zdobeny květem.

Hleď, zde nový svět - nový v lidech život.

Slowacki se tak stává básníkem varšavské revoluce. Ještě však před její porážkou, opouští Polsko, aby se tam už nikdy nevrátil. Ztrácí svou vlast a tím i svoji matku, ke které má celý život ten nejvřelejší vztah. Žije v Paříži, v Ženevě, v Itálii i v Orientu. Nebudu tady líčit celý jeho život. Nebyl příliš šťastný.

Vždy jsem měl raději jeho rané práce a kratší lyrické básně, než rozsáhlé historicko-vlastenecké poemy či dramata, kterými angažovaně reagoval na polskou společensko-politickou realitu. Těmito díly musel často i odrážet nepochopení a zášť svých nepřátel, včetně Mickiewicze, se kterým se již dávno názorově rozešel. Jeho rané básně Mnich, Arab i pozdější básně Otec morem schvácených v El-Arish a krásná, lyrická báseň Ve Švýcarsku jako vzpomínka na jeho dlouhý švýcarský pobyt, mě upoutaly mnohem více. Hodně vypovídají o stavu jeho duše.

Slowackého poezie není zrovna snadné čtení. Je to poezie křehká, vznášející se ve výšinách snů, hledající ideál, který je těžko k dosažení. Kdysi dávno, ještě v mládí, Slowacki v jednom dopise vyjadřuje přání, aby raději zůstal celý život nepochopen, ale aby dosáhl slávy po smrti. Toto ještě skoro dětské přání se mu beze zbytku splnilo. Jeho životní dráha se uzavírá jen rok po revolučních událostech roku 1848. Umírá v Paříži na tuberkulózu ve věku 39 let.

Vždycky jsem se domníval, nevím ani proč, že Slowacki byl pohřben na slavném pařížském hřbitově Père Lachaise. Nebylo tomu tak. Velmi skromný pohřební průvod zamířil na Cimetière de Montmartre. Tam odpočíval dlouhých osmdesát let. Poté se Slowacki vydal opět na cestu. Tentokrát na cestu definitivně poslední. Do své vlasti.

Když jsme před pár lety se ženou procházeli krakovskou gotickou katedrálou sv. Stanislava a sv. Václava na královském Wavelu, nezapomněli jsme ani na kryptu, kde jsou uloženi k poslednímu odpočinku polští králové, prezidenti i několik významných polských historických osobností. Chodili jsme pomalu kolem náhrobků, až jsem zcela nečekaně stanul před dvěma z nich. Dva velcí romantici, dva velcí soupeři. Adam Mickiewicz i Julius Slowacki tu leží oba svorně vedle sebe. Polští králové, ani prezidenti na mě žádný velký dojem neudělali. Nic mi naříkají. Chvíli jsem však postál před oběma básníky. Při pohledu na náhrobek Slowackého se mi v mysli začaly vybavovat verše jeho básní Mnich a Arab i smutně krásné básně Ve Švýcarsku, které jsem si často pročítal spolu s  verši anglického romantika Shelleyho.

Při pohledu na náhrobek jsem si však vybavil ještě něco víc. Něco, co přímo čiší z  jeho tvorby. A to je, jeho celoživotní, až tragický zápas o své místo ve společnosti a jeho marné bloudění v  irracionálním světě svých romantických představ. Závěrečné verše básně Arab jako by byly Slowackého osobní výpovědí.

Ráj nechci, ne! Proroka prosím za to,

ať duši mojí dá bezměrnou pláni,

ať bez břehů tam pusto, nelidnato

a věčně žhavé slunce plápolání.

A zapráhnu-li, divou pouští honě,

na pokyn můj ať jasné zřídlo splývá,

ať mi tam prorok vrátí mého koně,

který kdes v písku pouště odpočívá,

nechať se vrátí síla mladistvá mi

a nevrátí se duše utrpení.

Ó, také snění srdce moje blaží!

Oj, bude život spokojný, to vnadný,

jen ať se nikdy žádný člověk, žádný,

mou samotu přervati neodváží

* * *