Moje babička pocházela z obrozenecké Litomyšle a byla hrdá na stopy, jež ve starobylém městě zanechaly osobnosti jako Bedřich Smetana, Božena Němcová, Julius Mařák či Josef Váchal.

S nadšením nás vodila po Nedošínském háji a vyprávěla pohnutou filozofskou historii, jak ji literárně zaznamenal Mistr Alois Jirásek a prožili babiččini předci.

Babička sice neměla vysoké vzdělání, ale byla pilnou členkou osvětových a okrašlovacích spolků i ochotnického divadla. I při té nejprotivnější práci si prozpěvovala, a nechyběla snad na žádné opeře ve Smetanově domě. Její neděle začínala pokorným zastavením v chrámu Nalezení sv. Kříže, neboť si vážila piaristického řádu, který v Čechách rozvíjel vzdělávání chudých dětí.

Označení malá babička reflektovalo její drobounkou postavu. Teprve nedávno jsem si uvědomila, že jsem ji nikdy neviděla jíst ani spát. Ale je pravděpodobné, že navzdory své mimořádné činorodosti nezanedbala ani tyto životně důležité předpoklady.

O prázdninách jsme se u ní a dědečka setkávali v sestavě čtyř rozjívených pražských vnoučat a dvou vzorných vnuček chomutovských.  Ale již za pár hodin se ti vychovanější ochotně integrovali mezi ty nezdárné, neboť v tak silné a nápady oplývající tlupě se dalo prožít mnohem více zábavy.

Dědeček, který byl vynálezce všeho druhu a k našim eskapádám se stavěl poměrně lhostejně, spěchal za ranního kuropění pracovat na dráhu.  Babička již měla rozpálená kachlová kamna a začala chystat oběd. Naše nepřetržitě ječící parta pádila do nedalekého obchodu, kde nám kyprá paní prodavačka vsypala křupavé rohlíky do síťovky a do bandasky nalila dva litry čerstvého mléka. Většinou jsme ještě koupili mouku, protože babička každý den válela těsto. Buďto bochánky na pláty nudlí nebo kynuté na koblihy či dukátové buchtičky.  K obědu často vařila bramboračku ovoněnou majoránkou a v sobotu jsme se těšili na polévku z hovězího hrudí. Do vývaru přidala zeleninu, domácí těstoviny a hustě zasypala petrželkou nebo šnytlíkem pěstovaným na miniaturní zahrádce. Vařené maso se stalo základem pro omáčku koprovou, křenovou či znojemskou. Salám, párky nebo tučnou pečeni jsme neznali.

K večeři jsme mívali hlávkový, zelný nebo rajčatový salát. K okurkovému jsme jako bonus dostali babiččin šibalský obličej obložený slupkami, působícími prý blahodárně na pleť jako přírodní kosmetika.

K salátu jsme ukusovali krajíce měkkého chleba, někdy namazaného sádlem, které bylo uloženo v kameninové nádobě na schodech do sklepa.

Babička nasypala do porcelánové konvice pravý ruský nebo čínský čaj – prosím nehledejte v tom žádné politikum – a do buclatých hrnků vymačkala šťávu z citronu kvůli vitamínům. Sladit jsme mohli medem nebo kostkami cukru.  Obě varianty byly skvělým zdrojem experimentů, pro něž jsme byli ochotni riskovat i pár pohlavků.

Přestože jsme o prázdninách nevytvářeli žádné hodnoty, trpěli jsme neustále hladem. A tak se babička celý den točila kolem plotny a před námi na stole se jako první pomoc vršily bramborové placky.

Recept byl geniálně prostý. Uvařit brambory ve slupce, nechat vychladnout, oloupat, nastrouhat, osolit, přidat polohrubou mouku a uhníst tenké nelepivé placky. Babička je umně posunovala na tálu plotny, aby získaly správnou konzistenci a hnědavé puchýře. Hotové je potřela přepuštěným máslem nebo povidly a my jsme se rychle postarali, aby neměly šanci vychladnout.

Zatímco ve všední dny byl stůl pokryt praktickým kostkovaným ubrusem z voskovaného plátna, v neděli babička prostřela vlastnoručně vyšívané toledo. Dodnes několik kousků svátečního prostírání s láskou ochraňuji.

Po letech jsme se sestřenkami přiznaly vlastní pokusy s přípravou bramborových placek. Navzdory různým vylepšením v podobě koření, náplně a jiných novodobých výdobytků se žádná z nás nedopracovala ke kýženému výsledku. Beztvará hmota mdlé chuti ani náhodou nepřipomínala pochoutku, kterou jsme přikusovali k nikdy nekončící hře Člověče, nezlob se.

Tušily jsme, že na vině nebyla technologie ani suroviny. V tiché nostalgii jsme se smířily s vědomím, že nám chybí to nejdůležitější.

Bramborové placky byly spjaté s laskavým úsměvem naší malé babičky, s dobrodružnými výpravami do divokých zahrad, s vyhlížením dospělosti.

Bramborové placky zůstaly v našem srdci jako vzpomínka na krajinu dětství, k níž nám chybí zpáteční jízdenka.