Tady je zkušenost osmasedmdesátileté Pavly z jedné moravské vesnice. Za jejím domem bývalo pole, za ním lesík. Na poli v poslední době vyrostla řada novostaveb. Jsou oplocené, takže se Pavla do lesíku nedostane, musela by obcházet celou vesnici.

„Přišla jsem nejen o pěkný výhled do přírody, ale i o možnost chodit do lesa. Chodím čím dál hůře a  obcházet celou ves už pro mě představuje problém. Dokud tam nestály ty novostavby, klidně jsem do lesa došla. Na hříbky, na medvědí česnek, na kopřivy nebo se jen tak projít. Chápu, že mladí lidé staví nové domky. Jenže oni u nich nemají žádné stromy, keře nic. Jen trávníky a betonové ploty, aby tam nebylo vidět. Takže z okna koukám do betonových ploch a aut,“ říká Pavla.

Možností zajít si do přírody ubývá a týká se to právě lidí vyššího věku. Ti zdraví sednou do aut nebo do vlaků a do přírody si prostě zajedou. Ale lidé, kteří jsou staří, nemocní, často ve svém okolí nemají nic zeleného a do zeleně se ani nemají jak dostat.

„Dávali jsme lidem otázku: Kdybyste měli kouzelný prsten a mohli cokoli změnit, co by to bylo? Velmi často zmiňovali zeleň a estetickou úpravu prostředí, ve kterém žijí. Bylo to trochu překvapující, čekali jsme, že si spíše budou stěžovat na nedostupné služby, vysoké nájmy, drahé potraviny. Jenže lidé si uvědomují, jak je důležité moct spolurozhodovat o tom, jak bude vypadat vaše okolí a cítí bezmoc, že jsou ve věku, když už spolurozhodovat nemohou,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová.

Podobné závěry vyplynuly i z dalšího průzkumu spokojenosti lidí vyššího věku, který prováděla Masarykova univerzita v Brně. „Senioři velmi často zmiňovali, že jim v jejich okolí schází zeleň. Životní prostředí je téma, které je zajímá,“ uvedla jedna z autorek Lea Kubíčková.

Pozor, o nedostatku přírody, zeleně, mluví nejen senioři žijící ve městech, ale čím dál více i lidé z vesnic. České a moravské vesnice totiž mnohdy nejsou malebnými místy s příjemnými náměstíčky zastíněnými stromy. Mění se ve shluk novostaveb, kvůli kterým zeleň mizí. „Venkov se změnil stejně jako senioři. Jedna moje kolegyně trefně poznamenala, že v nekonečných lánech řepky se prostě nedá chodit na procházky jako dříve po lesích nebo loukách,“ říká Lucie Vidovičová.

„Měli jsme ve dvoře vzrostlé stromy. Je to takový blok tří činžáků, uprostřed dvůr a na něm staré stromy. Jenže lidé si pořád častěji stěžovali, že z nich padá listí, že kdyby tam stromy nebyly, bude více míst na parkování. Takže vyřídili, že čtyři z pěti stromů mohly být pokáceny. Zůstal tam jeden chudáček a myslím, že i na něj si brousí zuby,“ vypráví jednaosmdesátiletá Alena z Ostravy. „Vím, že nikoho nezajímá názor staré ženské, ale pro mě je ten strom symbolem, že můj život končí stejně jako ten jeho. Že je starý, k ničemu, že překáží, že svět se mění. Paní, která pracuje na radnici, mi říkala, že lidé, kteří vykácení stromů žádali, museli vysadit stromy nové, za každý pokácený jeden nový, že je na to předpis. Ale že je mohli vysázet na jiném místě. No to je mi hodně platné, že na jiném konci města vysadili něco malého. Náš dvůr byl výjimečný tím, že byl zelený, i když je v centru města. Teď ho lidé z našeho i okolních domů společně vysypali štěrkem, parkují tam auta. Oni zeleň nepotřebují, oni si pod strom nechtějí dát lavičky, posedět, koukat se na hrající si děti, jako jsme tam sedávali kdysi my. Oni děti vůbec nepouštějí ven, takže vlastně zelený dvůr nepotřebují,“ popisuje Alena.

Pro někoho je to, zda se z okna dívá na strom či keř, úplně nepodstatná věc. Pro někoho je to naopak věc, která v jeho životě hraje velkou roli. Právě mezi lidmi vyššího věku je hodně těch, kteří sami sebe řadí do té druhé skupiny.

Hana Charvátová pro i60