V minulé pozvánce na výlet jsem bohužel z technických důvodů neuskutečnila plánovanou návštěvu další z četných hradních zřícenin, navlečených na nitce Zlaté stezky zemí hradů v Českém středohoří a vzdálených od sebe právě tak, abyste si je v pohodě obešli turistickým tempem. Nerada bych vám zůstala dlužna pohled z vrchu Ostrý (553 m), pod kterým mi klekla baterka ve foťáku, a proto nebylo radno otálet a vrátit se tam, kde jsem minule výlet ukončila hupnutím do autobusu.

Výchozím bodem výletu na Ostrý je tedy vesnička Březno. Jakmile si prohlédnete zdejší pěkně opravenou kapličku, chytíte si stezku, tentokrát v modré barvě. Na okraji vsi ještě můžete obdivovat překrásné pískovcové barokní sousoší kalvárie mezi čtyřmi lípami. Pro mě je zcela nepochopitelně přesně uprostřed, v místě, kam bych se postavila, abych si sousoší pěkně vyfotila, zasazený keř. Nicméně modrá značka nás polní cestou vede dál a pozvolna stoupá na úpatí Ostrého, kde se zakousne do lesa. Cesta, lemovaná barevným kvítím, vytrvale vede vzhůru až k vrcholu. Na skalním ostrohu, tvořeným čedičovými varhany, vystavěl Václav Kaplíř ze Sulevic v husitských dobách další z hradů. Už v polovině 16. století je ale uváděn jako opuštěný a další staletí na něm zanechala své stopy, takže z něho moc nezbylo. Přesto po zdolání kamenité cesty a schodů ke zbytku hradní brány a vstupu do prostoru hradu se vám otevře impozantní pohled na vrchy Českého středohoří - Lovoš, Milešovku, Lipskou horu, Kletečnou a další.

A právě zde se na vlastní oči můžete přesvědčit, že vám nelžu, když tvrdím, že nějaká ta hradní zřícenina je opravdu skoro na každém kopci. Uvidíte totiž Košťálov, Házmburk, Oltářík i Skalku. Na Opárenské údolí dohlíží Opárno. V prostoru hradu najdete ohniště, takže doporučuji vzít si nějaký ten buřtík, sirky a cestou sebrat nějakou tu suchou větev. Při opékání můžete popustit uzdu fantazii a představovat si, jak asi kypěl hradní život před nějakými pěti, šesti sty léty. Až uznáte za vhodné pokračovat v cestě, neboť dvoukilometrová procházka vás nemohla unavit, sestoupíte z Ostrého dolů. Nikoli však zpět do Března, ale pokračující modrá značka vás zavede na silničku nad Kocourov, kde je rozcestník a modrá nitka se tu opět sváže s červenou Zlatou stezkou zemí hradů. Po ní se vydáme do Milešova. Celou cestu máme před očima majestátní královnu Českého středohoří - Milešovku a Milešov pod ní. Na vysokém skalním ostrohu tu stojí zámek. Původní hrad také patříval Kaplířům ze Sulevic. Na přelomu 16. a 17. století byl přestavěn v renesanční zámek a nakonec ještě dle projektu Antonia della Porty raně barokně. Po roce 1945 byl zámek vyvlastněn, sloužil jako školicí a rekreační objet a v současné době je v něm domov důchodců.

Milešov je jedním z výchozích bodů na Milešovku, takže kdo má chuť, bude si držet červenou turistickou značku a vydá se na zteč. Já jsem si jen umínila, že bych ráda viděla dvě stavby v těsném okolí turistické stezky, které jsem našla na mapě označené jako kalvárie a letohrádek. Letohrádek jsem našla v zámecké zahradě. V dobách své slávy to muselo být utěšené místo, dnes se vám chce nad ním plakat. Procházím otvory, kde kdysi bývaly dveře, smutně hledím na opadávající malbami vyzdobený strop i stěny a doufám, že mi kousek nespadne na hlavu. Má však novou střechu a ta skýtá naději, že záchrana památky z roku 1700 je na spadnutí.

Na tak trochu schovanou kalvárii jsem se musela zeptat jiných turistů. Naštěstí jsem si vybrala ty, kteří mi řekli, že zrovna odtamtud jdou. Na druhé straně cesty, jen pár desítek metrů za letohrádkem, je vyšlapaná, sotva znatelná cestička do lesa. Ta vás dovede na zalesněný kopeček. Na jeho temeni s úžasem spatříte nově opravenou kapli, skrývající barokní sousoší Ukřižování se sv. Janem, Pannou Marií a Máří Magdalénou. Je tam tak omezený prostor, že se prakticky nedá vyfotografovat a marně si představuji, jak tam dopravovali materiál na opravu. Teď už ale nezbývá než vydat se dolů do Milešova a navázat na nitku zelenou. Kdo chce výlet ukončit, může odjet z návsi autobusem. Kdo má chuť, půjde se se mnou podívat ještě k raně baroknímu kostelu sv. Antonína Paduánského. K monumentálnímu schodišti vede alej starých lip, dnes už prořídlá. Uzavřený kostel bez možnosti nahlédnout do něho také volá o záchranu. Zelená značka nás dovede na rozcestí k rybníčku, v němž se shlíží Milešovka. Je tu autobusová zastávka s možností odvozu poutníků, já jsem si však došlápla až do Velemína, kudy vede hlavní silnice a kde na mě čekal čtyřkolový povoz. V nohách mám asi deset kilometrů.

Související článek: Oltářík a Lipská hora