Nedávno jsem zavzpomínala na dobu, kdy byly děti malé a já je musela vodit do školky a do jeslí. Bylo mně jich líto, protože museli vstávat brzo, abych stihla být včas v práci.

Eliška, které byly 2 roky, měla obrovskou představivost. Byla to doba, kdy si děti nesměly nosit do jeslí ani do školky své hračky. Často mne svou představivosti překvapila. Například jsme šly na návštěvu a Eliška před sebou natažené ruce a pohybovala s nimi od poloviny těla dolů a zpět. Stejným způsobem nastupovala do dopravního prostředku. „Co děláš?“ zněla má otázka poprvé. „Vezu kočárek s Lucinkou.“ Jindy zase šla s rukou nataženou dozadu. Stejná otázka a podobná odpověď. “Vezu Lucinku na saních.“ Takových příhod jsme zažily dost, ale nejzajímavější, která ji vydržela nejdéle, byla příhoda s ptáčkem, kterému říkala  pipinka. Ráno jsme vyšli z domu, a když jsem ji chtěla vzít za ruku, přendala si pomyslnou pipinku s ruky do ruky, aby se mne mohla chytit. Příchod do jeslí probíhal skoro každý den stejně. Než jsme se stačili svléknout, musela pipinku položit na lavičku a bedlivě střežila, abych ji nepřisedla. „Pozor, tady mám pipinku.“ A položila je na druhou stranu. Nikdy jsem nevěděla, kde ji položila nebo zda ji vůbec položila. Prostě pipinka seděla vždy tam, kde jsem si chtěla sednout já. Po rozloučení odešla do třídy a samozřejmě pipinka zůstala v šatně někde položená.

Na jedné schůzce v jeslích jsem se dověděla podobnou příhodu. „Eliško, proč nejíš?“ zeptala se ji teta. „Nemohu, mám v ručičce pipinku.“ Řekla Eliška a ukázala zaťatou pěstičku. „Víš co, schováme ji do mé kapsy a až půjdeš domů, tak si ji vezmeš.“ Řekla ji teta a Eliška souhlasila. Samozřejmě, že domů odešla bez pipinky, ale druhý den ráno ji měla znova.

Asi se to dědí, protože vnukové mají podobnou představivost. Starší Alex. Dá se říct, že od narození žije fotbalem. Nepotřeboval žádné hračky, všechny vždy zůstaly v zapomnění, ale balonem se mu udělala radost vždy.Měl svůj oblíbený fotbalový tým a také oblíbeného fotbalistu. Při každém jídle si musel zajít do pokojíčku pro pomyslnéo Gereta a soutěžili kdo bude první po jídle. Také veškeré hry byly vždy s Geretem. Cestou do školky, jednou Alex řekl: „Ahoj Geret, babičko, řekni mu také ahoj.“ A ukázal na neupravenou louku po staveništi. „Ahoj“ řekla jsem a bylo mi do smíchu, když lidé chodili kolem nás a divali se koho zdravíme, když tam nikdo není. Večer to bývalo zajímavější. Eliška mu dala pusu dobrou noc a samozřejmě ji musel dostat i pomyslný Geret. K tomu se museli přidat i plyšáci se kterými Alex spal. Ale ono se to začalo stupňovat. Ke Geretovi přibyli další oblíbení pomyslní hráči a společně s plyšáky se to vždy protáhlo. Až jednou Eliška se slzami v očích od smíchu řekla, že s takovou nepůjde vůbec spát, protože bude muset dát dobrou noc celému fotbalovému týmu. A tak to utla. Jenom Geret nebo nikdo. Postupně se to vytratilo a zůstal jen Alex.  

Mladší Sammy od jednoho roku, pro změnu miloval všechny vláčky. Nevynechal jediný díl v televizi „Mašinku Tomáše“. I on měl svou představivost. Ať šel kamkoli jeho pokrčené ručičky napodobovaly točící kola a k tomu si pobrukoval zvu mašinky čfčfčf… . Byl velice rychlý (jako mašinky) a cestou je stále napodoboval.  „Stůj, pojď zpět tam nejdeme“ volala na něj maminka a musela čekat. Milý Samy se neotočil aby s vrátil k mamince, ale jako mašinka ručičkama točil a začal couvat jako pravá mašinka na vedlejší kolej. Potom přehodil výhybku a opět pomocí ručiček a zvuku vytočil na správnou kolej. Zajímavý byl, když musel jít na WC, seděl a tlačil. K tomu mu pomáhala samozřejmě Mašinka, kterou vehementně napodoboval ručičkama. Je to velice náročné, tlačit a napodobovat mašinku. Myslím, že si dovedete představit i ten výraz při jeho tlačení. Vydrželo mu to dva roky, ale mašinky miluje dodnes.

A já na tyto chvíle ráda vzpomínám.