Neslaví se křty dětí, mnozí lidé ani neslaví narozeniny ve velkém kruhu rodiny. Příležitostí, kdy se sejde rozvětvená rodina, jak to bylo zvykem u našich předků, je nyní mnohem méně. A to je škoda.

Pětaosmdesátiletá Amálie má ve svém okolí mnoho příkladů, že rituály se stávají minulostí. „Vnučka měla malou svatbu. Na radnici šla jen nejužší rodina, pak nás vzali na oběd do restaurace a bylo po všem. Když se jim narodilo dítě, nebyly křtiny, nebyla oslava. Rodina se kvůli tomu vůbec nesešla. Když zemřel můj zeť, dcera se rozhodla, že nechce pohřeb, obřad. Prý ho někde rozptýlila. Většina mých dětí a vnoučat časem přestala slavit narozeniny, scházíme se jen, když má někdo kulatiny a to ještě polovina příbuzných nedorazí. Vymluví se, že se jim to nehodí, že nemají čas. Je to divné. Za mého mládí bylo mnohem více příležitostí, kdy lidé společně něco prožívali, ať už šlo o události veselé či smutné. Když byla svatba, tančilo se až do rána. Když byl pohřeb, pilo se a brečelo až do rána,“ tvrdí.

Vystihuje to, o čem čím dál více mluví psychologové. Nejde moralizování o tom, že se ze společnosti vytrácejí hodnoty, to vůbec ne. Jde o popis stavu, v jakém nyní společnost je. Zkrátka, lidé si vytvářejí čím dál méně příležitostí k tomu, aby se rodina a přátelé scházeli. A ti starší, kteří by se třeba scházet chtěli, k tomu tudíž nemají možnosti.

„Chtěl jsem jít kamarádovi na pohřeb. Než jsem zjistil, kdy ho má, bylo po všem. Přesněji, žádný pohřeb nebyl, příbuzní tvrdili, že si ho nepřál. Možná si ho nepřál, rozumím tomu, respektuji to. Ale uvědomil jsem si, jak jsem v dětství chodíval s babičkou na hřbitov. Nosila tam kytky k hrobům svých přátel a předků, potkávala se tam se známými, společně si povídali, vzpomínali. Byly tam lavičky, lidé se tam setkávali. Pamatuji se, že se tam s kamarádkou normálně bavila, smály se, když vzpomínaly na některé nebožtíky. Já si tam jako kluk hrál mezi hroby a nepřipadalo mi na tom nic divného či špatného. Když jsem jednou vzal vnuka na hřbitov, mladí mi vynadali. Řekli, že si to nepřejí, že to není prostředí pro dítě, že ho tím děsím. Mám pocit, že se z života vytrácí to, co dříve bylo přirozené,“ vypráví sedmaosmdesátiletý Václav.

„Lidé velmi často říkají věty typu: Nemám rád pohřby, nechodím na pohřby, stejně tím už nikomu nepomůžu. Smrt je u nás tabuizovaná. Pro truchlení není dostatek sociálních rituálů. Pozůstalí se snaží zármutek potlačit, ignorovat,  jedním z obranných mechanismů bývá útěk z reality do hyperaktivity,“ uvedla k tomu tématu psychiatrička Tamara Tošnerová.

Zmiňuje studii slovenské etnografky Viery Feglové, která si všímala lidí, kteří chodí na hřbitovy. Zaměřila se na hřbitov ve Slavičím údolí v Bratislavě. „Objevila tam na některých hrobech cigarety nebo talířek se  závinem. Přes vánoční svátky misku cukroví, vánoční stromeček. Lidé, kteří tam věci nosili, to zdůvodňovali tím, že zemřelý je měl rád.  Z osobního setkání mám zkušenost s dcerou, která hrála svému otci u hrobu na housle, protože prý velmi rád poslouchal její hru,“ vypráví Tamara Tošnerová ve své knize Jak si vychutnat seniorská léta. Podobné rituály možná někomu připadají nesmyslné, zbytečné, až směšné, ale psychiatrička je rozhodně neodsuzuje, ba naopak. „Naše prožívání životních událostí se nemění. Ale přizpůsobováním se novým konvencím můžeme i výrazně trpět. Neúčast či popření vhodnosti rituálu pohřbu znamená nerozloučení se i problematickou podporu pozůstalým. Také myšlenka, že děti na pohřeb nepatří, protože by je to zbytečně traumatizovalo, je nešťastná. Dítě začíná chápat smrt ve věku šesti let. Není důvod, proč by nemělo být součástí rituálu rozloučení s příbuzným, kterého dobře znalo a mělo k němu hezký vztah,“ vysvětluje psychiatrička.

Dříve bývalo běžné, že lidé svůj žal i radost více prožívali. A právě hřbitovy byly místy, kde se mohli někomu svěřit, uvědomit si, že truchlících osamělých lidí je mnoho. Podobné to bylo se křty, se svatbami, s narozeninami. Lidé měli důvod se sejít, společně se radovat, bavit. Mohli plánovat, těšit se na něco.

Jistě, každý člověk je jiný a někdo velkou společnost a rodinné sešlosti nevyhledává. Na druhé straně se většina lidí někdy dostane do situace, kdy potřebuje něco sdílet, svěřit se, poradit se nebo se prostě jen pobavit. A právě proto byly rituály důležité. Lidé  měli v životě řád. Věděli, že když se něco dobrého či zlého stane, sejdou se s ostatními a budou to prožívat společně. Nyní takto k životu přistupuje mnohem méně lidí. Generace nyní žijících nejstarších seniorů je zřejmě tou poslední, která ještě pevné rituály v životě měla. Generace mladší už na ně nejsou zvyklé a tudíž si je těžko dokáží znovu vytvořit.