Proč já vůbec do toho Thajska jezdím?

Vlastně za to může moje dcera Anna. Asi před deseti lety vymyslela s kamarádkou Bárou dobrodružný výlet s dětmi na thajský ostrůvek, tehdy ještě s velmi rozumnými cenami za ubytování, a protože těch dětí nakonec bylo víc, hodila se jim babi, to jest já.

Váhala jsem jen chvilku, a vůbec nelituju. Objevili jsme ráj na zemi.

Turistický rezort s chatičkami svým půdorysem sice připomínal pionýrský tábor a v koupelně tekla jen studená voda, leč ve chvíli, kdy na děti poprvé vyskočily létající rybky, ve stromech se mihla první opice a na vedlejším ostrůvku spatřily koupající se slony, připadaly si jak v pohádce o Lví říši Bohumily Sílové.

Horší bylo, když je šlehla první medúza nebo když se k nám do otevřené koupelny z dlouhé větve bez pozvání sesunul brčálově zelený had...

Brzy jsme pochopili, že příroda je tu mocnější, vítr a bouřky silnější a moře proměnlivější, než jsme si uměli představit. Přesto jsme si divočinu v Andamanském moři zamilovali a v různých rodinných sestavách se sem znovu a znovu vraceli.

Děti však rychle dorůstají do teenagerů, létající rybky a sloni už je neberou jako dřív, a tak přišel čas, kdy jsem na „náš“ ostrůvek začala jezdit i sama. A právě tahle varianta, v níž jsem se zpočátku cítila trochu nesvá, se mi stala osudnou. Potkala jsem tam podobně osamělého pána...ani on tam zdaleka nebyl poprvé, jen na rozdíl ode mě byl v té osamělosti velmi svůj.

Bylo fajn, že mluví česky, ač většinu života prožil v Americe, kterou po mnoha letech opustil, aby pak střídal jednu evropskou destinaci za druhou, a v době našeho setkání bydlel v Itálii.

Jeho jméno mi nic moc neřeklo, stejně jako moje jemu. Pomalu jsme si začali navzájem vyprávět svoje osudy, které nás dva, v dosti pokročilém věku, zrovna na tomhle kousku země k sobě přistrčily. Jeho jazzový životní příběh mě zaujal na první dobrou, můj rozhovor s ním před šesti lety otiskla Xantypa.

Jmenuje se Miroslav Vitouš, hraje na basu, koncertuje po celém světě, a v různých muzikantských formacích i v Praze, Brně, Olomouci nebo třeba v Kamenici nad Lipou...

Proč vám to ale všechno vyprávím?
Protože od našeho thajského setkání uběhla spousta vody, basista Miroslav se z Itálie přistěhoval do Prahy a na ostrov létáme spolu.

A letos se náš výlet lehce zkomplikoval, Miroslav byl pozván, aby koncertoval v Japonsku. Má tam své příznivce, kdysi tam s úspěchem hrával s jazzovou kapelou Weather Report. Vypadalo to složitě, nakonec se ale Tokyo do původní thajské trasy vešlo, ani s letenkami nebyl problém. Miroslav dal dohromady trio s pianistou Emilem Viklickým a italským bubeníkem Roberto Gatto, do kufru jsme přhodili něco teplého do chladného japonského  počasí a vyrazili  napřed směr Doha, Tokyo...

Tokio

Na letišti nás čekal Japonec Makoto, Miroslava s basou v obrovské přepravce nemohl přehlédnout. Březnové počasí v Tokiu se podobalo pražskému, slunečno, vítr, zima...

O muzikanty pečovalo tamní České centrum, jeho ředitelka Eva Takamine pozvala hosty, uváděla i organizovala první koncert na České ambasádě v příjemné rezidenční čtvrti Shiboya-ku. Velvyslance naše ambasáda momentálně nemá, má ale pana Slance s manželkou, což vypadá jako vtip, leč jeho zástupce se tak vskutku jmenuje.

Koncertní sál je elegantní a prostorný, japonských i českých hostů se vešlo hodně. Přišel i slavný spisovatel Haruki Murakami. Zamlada sám vlastnil jazzový klub, je to velký sympaťák.

Janáček a moravské lidovky v překvapivé stylizaci tří skvělých jazzmanů posluchače i novináře vysloveně bavilo. Premiéra se povedla, hosté aplaudovali, muzikanti přidávali, co víc si přát? Makoto nás vzal na skvělé suši, nálada i přes únavu a jetlack byla moc dobrá.

To hlavní se však teprve chystalo. Japonci hudbu milují a k hudebníkům vzhlížejí s větším obdivem než kde jinde. Sami jsou hodně učenliví, věří, že naučit se dá všecko...jen talent ne, a proto k němu cítí velký respekt.

V Tokiu je hodně klubů, vyhlášené jsou ale jen dva. BLUE NOTE a velmi prestižní COTTON CLUB. A právě v něm se chystaly čtyři koncerty VITOUS TRIA, už dopředu byly zcela vyprodány.

Magdalena Dietlová pro i60