Děti ve škole jí říkali malá tlustá kačena. Měla na holčičku poněkud velký nos, širokou pusu, a tak byla terčem posměšků. Narodila se ve Spojených státech do chudé rodiny řeckých přistěhovalců. Rodiče se však rozvedli a ona s mámou odjela do Řecka. Od mala bylo jasné, že zpěv je nejen jejím koníčkem, ale že se může stát i její obživou. V Aténách ji přijala za svou žačku uznávaná učitelka hudby Elvíra de Hidalgo a kariéra nadané dívky začala stoupat strmě nahoru. Jenže pořád ze všech stran slýchala, že nesplňuje tehdejší ideál krásy, že výjimečný hlas na velkou kariéru v opeře nestačí. V roce 1945 se vrátila do Spojených států. Ve světě opery už se o ní vědělo, že má nejen výjimečný talent, ale také že na sobě neuvěřitelně tvrdě dře. Nakonec se usadila v Itálii,, tam také našla životního partnera. Vdala se za podnikatele Giovanniho Meneghini, který jí začal dělat manažera.

To už zpívala slavné operní árie ve věhlasných operních domech světa. Padesátá a šedesátá léta pro ni znamenala absolutní vrchol kariéry. Zpívala v La Scale, v Covent Garden, v Metropolitní opeře. Vycházely na ni oslavné recenze, vydělávala velké sumy peněz. Z ošklivého káčátka se stal krásný motýl. Výrazně zhubla, nosila nádherné róby, vypěstovala si vkus.

Jenže její osobní život v té době prošel velkým zlomem. V roce 1959 se zamilovala. A to takovým tím způsobem, kdy člověk přestane racionálně uvažovat a řídí se výhradně srdcem. Opustila manžela a začala žít s řeckým lodním magnátem a miliardářem Aristotelem Onassisem. Byl to vztah plný lásky, vášně i nenávisti. Vlastně si oba byli podobní. Urputní rváči se životem, kteří se v dětství setkávali s ponižováním a nedůvěrou, ale nakonec se vyškrábali na vrchol. Onassis se k ní choval, jako by byla nejvzácnější šperk. Zahrnoval ji zlatem, diamanty, vodil ji do vybrané společnosti. V té době měla problémy s hlasem, takže jí takové vybočení z dosavadního života vůbec nevadilo, naopak. Jenže Onassisovi to vadilo. Chtěl ji jen jako ženu úspěšnou, obdivovanou.  Lidé z jejich okolí říkali, že čím více ho milovala a čím více s ním byla, tím více jí pohrdal. Chodila prý za ním jako psík, zatímco on ji veřejně ponižoval.  Vše vyvrcholilo tím, že se začal stýkat s Jacquelinou Kennedyovou, vdovou po americkém prezidentovi. Zatímco s Marií se nikdy oženit nechtěl, Jacquelinu si po krátké známosti vzal.

Marie to nezvládla. Byl to pro ní naprostý šok. Její láska byla příliš silná, aby se dokázala chovat jako dáma. Posílala novomanželům dopisy plné nenávisti, dělala scény na veřejnosti. Rok po svatbě za ní Onassis přišel a řekl, že udělal chybu. Že jeho manželství není šťastné a že pravá byla ona. Marie už byla unavená, zklamaná, zatrpklá. Už se s ním více vídat nechtěla. Necítila zadostiučinění, necítila už vůbec nic.  Obrovské zklamání jako by poznamenalo celý její další život. Její výkony už nebyly jako dřív, stáhla se do ústraní, živila se tím, že dávala hodiny zpěvu. Onassis zemřel a odkázal jí několik milionů dolarů. Už si je neužila, v podstatě nevycházela ze svého pařížského bytu. V něm v pouhých třiapadesáti letech zemřela. Její blízcí splnili její celoživotní přání, aby její popel byl vysypán do Egejského moře, tam, kde to měla nejraději a kde se svou jedinou velkou láskou bývala šťastná.

Její hlas se však stal nesmrtelným, stejně jako její příběh, dokazující, že ani velký úspěch v kariéře nemusí znamenat spokojený život, pokud člověk nemá štěstí v osobním životě.

Hana Charvátová pro i60