Připravila jsem pro vás  čtyři krátké texty z různých knížek jednoho známého a plodného autora. Záměrně nejde o úryvky, ze kterých by to bylo zřejmé na první pohled. Ale i v těch, co jsem vybrala, jistě najdete dost indicií.

Pokud si budete myslet, že znáte správnou odpověď, nepište do komentářů celé jméno autora. Napište tam jen POSLEDNÍ písmeno z každé části jména autora. To ostatním moc nenapoví, ale já budu vědět, že víte...

Odhalení bude jako vždy následující den po zveřejnění.   

Paní Bantryové se zdá sen. Je v kostele, na výstavě květin a právě přijímá první cenu za své hrachory od vikáře oděného v tunice a komži. Přisluhuje mu jeho manželka v plavkách. A jak už sny rády staví realitu na hlavu, farníky to nijak nepohoršuje, ač ve skutečnosti by něco takového vyvolalo pravé pozdvižení.

Paní Bantryová si vychutnává svůj sen s opravdovým potěšením. Často mívá k ránu příjemné sny, z nichž ji obvykle vytrhne služebná, když jí přinese do postele šálek čaje. K paní Bantryové už nejasné doléhají zvuky ranního provozu domácnosti: zachřestění kroužků rozhrnované záclony na schodišti; zaharašení smetáku a lopatky při otvírání domovních dveří.

Začíná nový den. Ještě musí honem načerpat co nejvíce radostných dojmů z květinové výstavy, protože jí svitlo, že jde jen o sen.

 „Ano,“ řekla a zarecitovala:

„Zpívej píseň penízků, kapsu plnou žita,
kosí havěť, tucty dva, v koláči je skryta.
Koláč načli, ptačí sněm hned v něm zazpíval:
nemá tuhle lahůdku dostat sám pan král?
Král byl ve své účtárně, sčítal groše předem,
královna zas v salónku, jedla chleba s medem.
Služka byla v zahradě, přiletěl k ní kos,
jak tam prádlo věšela, uštípl jí nos.“

„To okno bylo zavřené na zástrčku a dveře odemčené. Ve čtvrt na jedenáct, kdy byla vražda objevena, byly dveře zamčené a okno pootevřené. Kdo je otevřel? To přece mohl udělat sám pan Ackroyd, a to ze dvou důvodů. Buď proto, že v místnosti bylo nesnesitelné horko (ale proto, že oheň už dohoříval a teplota venku poklesla, důvod nesedí), anebo proto, že tím oknem pouštěl někoho dovnitř. A když tím oknem někoho pouštěl, musel toho někoho velice dobře znát, protože předtím byl právě kvůli tomu oknu znepokojen.“
Odjakživa chovám obdiv k Eskymákům. Jednoho krásného dne uvaří babičce něco dobrého, ona pak odejde po ledu pryč – a už se nevrátí... Člověk může být hrdý, když odchází ze života takto – důstojně a odhodlaně.

Takováto velká slova se samozřejmě krásně píší. Co se stane doopravdy, bude patrně to, že budu žít do třiadevadesáti, všechny budu uvádět v šílenství, že vůbec neslyším, co mi říkají, budu si zatrpkle stěžovat na nejnovější umně sestrojená sluchadla, nepřetržitě se na něco ptát, okamžitě zapomínat odpověď a klást tytéž otázky znova. Zuřivě se budu hádat s nějakou trpělivou ošetřovatelskou a obviňovat ji, že se pokouší mě otrávit, nebo utíkat z nejmodernějšího ústavu pro staré dámy a působit své nešťastné rodině nekonečné potíže. A až nakonec podlehnu bronchitidě, bude se kolem mě šeptat: „Nemohu si pomoci, ale je to opravdu milosrdné vysvobození...“

A bude to milosrdné vysvobození (pro ně) a skutečně to nejlepší, co se mohlo stát.