Na filmovém plátně se poprvé objevila v roce 1946 ve filmu Bořivoje Zemana Živý mezi mrtvými. Jednou z jejích nedávných rolí byla Lída Baarová, ve stejnojmenném filmu Filipa Renče, v němž ztvárnila zestárlou herečku v mezihrách, kde rekapituluje svůj život.

V sedmém nebi s prezidentem Masarykem

Kdo z diváků čekal, že do křesla na pódiu usedne stařenka, kterou budou muset cestou podpírat, mýlil se. Přišla svěží, šarmantní dáma, která všechny okouzlila svým milým úsměvem a smyslem pro humor. Na úvod svého vyprávění zavzpomínala na dětství, do nějž patří i setkání s prezidentem T. G. Masarykem. Se třídou, coby žákyně obecné školy, jej potkaly na procházce v parku, kde se prezident právě projížděl na koni. „Byly jsme třída zvědavých holčiček. O prezidentových projížďkách se vědělo. Přece jenom byla jiná doba, žádní bodyguardi. Najednou jsme ho uviděly, jak s dokonale rovnými zády přijíždí k nám. Byl s ním jenom jeden pobočník. Zastavil se u nás a my jsme mu postupně říkaly, jak se jmenujeme. Některé holčičky se styděly a mlčely, ale já ne. Vyhrkla jsem, že jsem Zdenička Procházková a navrch ještě adresu. To jej rozesmálo, vybídl pobočníka, ten mě chytil a posadil před pana prezidenta na koně a on se mnou objel jedno kolečko kolem parku. Ocitla jsem se v sedmém nebi,“ zavzpomínala herečka.

Stejně úžasná byla i následující vzpomínka na Karla Čapka, který bydlel na pražských Vinohradech nedaleko vily jejích rodičů. „Dostala jsem k narozeninám knížku o Dášeňce. A tak jsem se za ním vypravila, aby mi knížku podepsal. Naši o tom pochopitelně nevěděli. Nedovolili by mi to. Přišla mi sice otevřít hospodyně, ale nakonec se ve dveřích objevil i sám spisovatel a pozval mě do zahrady - a knížku mi podepsal. Postěžovala jsem si mu, že mi tatínek nechce dovolit pejska.  Vzkázal mu, že to není pěkné, ale tatínkovi jsem to raději nevyřídila. Ona Dášeňka byla hodně velký lumpík. Rozkousala všechny boty, na které přišla. Těžko hledali rodinu, která si ji vezme. Nakonec se někdo takový našel, asi Baťovi,“ dodala se smíchem Zdenka Procházková a přidala novější zážitek, který už úsměv na tváři nevyloudí.

„Do vily jsem se několikrát podívala i po letech, kdy jsem se v divadle seznámila s Čapkovou manželkou Olgou Scheinflugovou. Navzdory tomu, že byla o dost starší, staly se z nás přítelkyně. Proto mě vyděsilo, když jsem se nedávno, v době rekonstrukce, do domu přišla po létech opět podívat a viděla, jak jsou spisovatelovy věci bez piety halabala uložené v komorách. Naštěstí se mi podařilo objevit mezi nějakými hadry odlitek Čapkovy ruky, který ležíval na jeho psacím stole a paní Olga jej opatrovala jako oko v hlavě. Snad jsem přispěla k záchraně této mimořádné památky,“ uvedla herečka.

Řeč samozřejmě přišla také na někdejší kolegy a kolegyně, režiséry. Paní Zdeňka se zdaleka vyhnula bulvárním tématům, o všech hovořila jenom pěkně. Nevyhnula se ani vzpomínce na svého prvního manžela, herce Karla Högera. „Byla to velká láska mého života. Prožili jsme spolu sedmnáct let. Bohužel nám osud nedopřál děti. I po rozchodu jsme zůstali dobrými přáteli. Byl to mimořádný člověk.“

Četné role i upřímné vyznání

Herečka vzpomínala na své četné filmové i divadelní role, které ztvárnila nejen v tehdejším Československu, ale i v Rakousku a v Německé spolkové republice. Zahraniční angažmá jí umožňoval zejména její druhý sňatek s Rakušanem Erichem Hartmannem. „Nechtěla jsem se znovu vdávat, ale Erich mě přesvědčil, že když si ho vezmu, dostanu rakouské občanství, budu moci cestovat, hrát v cizině. Láska k němu byla taková jiná, zralá. Když poslední rok svého života po těžkém úrazu prožil v nemocnici a já za ním každý den jezdila, abych mu posloužila, poznala jsem, že toto je ta úplně pravá láska. Ta obětující se. Láska v mládí je plná pudů, zvratů. Ta pozdní už ne. Moc mě zlobilo, když mi říkali, že se mi uleví, až odejde, ale já jsem jej tak moc potřebovala, i když byl prakticky nemohoucí. Moc mi chybí,“ dodala paní Zdenka a v sále byla v tu dobu hrobové ticho po chvíli prolomené potleskem. Slzy v očích neměla jen vyprávějící herečka.

Královna Juliána v šoku

Ale smutně její povídání přece jenom neskočilo. Nemohlo v něm chybět působení v roli konferenciérky Laterny Magiky na Světové výstavě Expo 1958 v Bruselu: „Vybrali mě, protože jsem uměla několik řečí. Bylo to tenkrát něco neuvěřitelného, pro nás Čechy a Slováky, co jsme tam působili, tak působila „pouhá“ cesta na Západ. Pro návštěvníky výstavy pak program Laterna Magica představoval doslova zjevení, něco takového ještě neviděli. Opravdová novinka! Náš pavilon se stal skutečnou senzací, dokonce se na nás přišla podívat i Juliána, nizozemská královna se svou rodinou. Po skončení programu nás přišla i s celou suitou pozdravit. No a já, místo abych udělala pukrle, jsem jí nadšeně potřásla rukou. Byla natolik v šoku, že už nikomu jinému ruku nepodala,“ dodala Zdeňka Procházková - Hartmann.

Čas určený na setkání se s touto mimořádnou osobností utekl jako voda. Právem ji na závěr publikum odměnilo ovacemi ve stoje. Nezbývá, než popřát hodně zdraví, štěstí a elánu do dalších let!

Alena Kučerová pro portál i60