JIří umřel o prázdninách 2018 a tak nějak mám potřebu vzpomenout na poslední 3 roky, kdy jsme spolu do jeho úmrtí žili v jednom domě . Měla jsem  tu čest odvésti ho do Světla. Příběh je staršího data a vypovídá o našem ne jednoduchém soužití. I když jsem se rozvedla, celé roky jsme zůstali přátelé, 38 let. Moc mi chybí...

Příběh můj a mého 2. manžela Jiřího
Toto je příběh můj a mého manžela. Napsat něco o našem vztahu, který trvá 21 let, to skutečně není lehké. Mění se, je v nejrůznějších podobách až do dnešních dnů. Není to skutečně lehké. Proč? Asi proto, že mé vyprávění se může stát subjektivním. Berte vše, prosím, jako příběh vyprávěný očima ne nestranného vypravěče. Pokusím se sice oprostit od emocí, vášně, ztracených iluzí, nenaplněných nadějí, pocitu marnosti, hádek a výčitek, ale jak se mi to podaří nevím. Pokusím se zapomenout na špatné skutky, na vnitřní bolesti, na vše co se v našem vztahu nepodařilo. Jestli se mi to podaří, to slíbit nemohu. Co ale vím jistě je, že v našem vztahu nikdy nebyla lhostejnost a nezájem o toho druhého. A jak to tedy bylo?
Setkali jsme se v roce 1980. Nebylo to sice setkání podlamující kolena, vedoucí k bušení srdíčka, ale já jsem byla ráda. S těmi pocity jsem jako zamilovaná mladá holka vstupovala od prvního manželství. Zkončilo po necelých 10 letech velkou bolestí výše vzpomínaného orgánu. Tentokrát zůstal klidný a to bylo dobře. Bylo mi 28 let, rozvedená, bez partnera, se třemi dětmi. A muž, který se měla stát mým druhým manželem mne vlastně ničím zvláštním nezaujal. Vlastně něco tu bylo. Byl tu úsměv, měl krásný milý úsměv. A z něj vyzařoval klid a pohoda. Z něj i z toho úsměvu. V tu dobu byl delší dobu sám, rozvedený, soudící se o 2 děti z prvního manželství, proto, aby je mohl vídat. I on měl ve svém srdíčku bolest, ale uměl se ovládat a tak o tom nikdo nevěděl. Co bylo vidět? Klid a pohoda. Tenkrát ještě nevěděl, že mu ji na 12 let naruším. Nevěděl, že vtrhnu do jeho života jako uragán, věčně spěchající, netrpělivý, smetající z cesty vše, co mu je překážkou. Ale ani já nevěděla, jak hluboce poznamená život můj. Svým klidem, svými vědomostmi, rozvahou muže staršího o 9 let. Měl 37 let. Setkal se Rak se Lvem. Voda a Oheň. Byl v práci zodpovědný, stále s dobrou náladou, oblíbený, společenský. To bylo vidět. Ale bylo toho příliš, co měl schováno hluboko v sobě. To vše chránil jeho „ račí krunýř “. Tam mi vstup zůstal zakázán. Oba vzpomínáme na naše společně prožité první roky v jeho domě velmi rádi. Jako krásnou vzpomínku jsem si já uchovala prvních 5 let, Jiří hovoří o 7 letech. Oba jsme byli opatrní v otázce sňatku. S tou bolestí v srdíčku už jsme nechtěli opakovat stejné chyby. Po pěti letech jsme se vzali. Proč ne? Vztah fungoval, děti měli mého muže rády. Brzy mu říkali taťko. Oba jsme se bez problému včlenili do svých rodin. Vše bylo v pohodě. Sňatkem ale došlo ke změně. Nebudu analyzovat proč. Jako bychom sňatkem oba vypustili svého džina z láhve. Manželova, na psychiku náročná práce ho přivedla ke konzumaci alkoholu. Já, s velkým egem, ctižádostivá, nerada ustupující, poznamenaná řídící práci, sebestředná. A to vše se střetalo a stalo se rozbuškou, která narušovala náš vztah. A tak jsem se 7 let po svatbě rozhodla odejít. V té době jsme již jako manželé minimálně rok nežili. Měla jsem milence, o 13 let staršího. Nemohla jsem už snášet tíhu svých lží. Poprosila jsem Jiřího, aby si udělal čas na krátký rozhovor. Čas si udělal a já mu vše řekla. Dodnes si pamatuji, jak jsem začala: Víš, naše manželství už delší dobu nefunguje, našla jsem si milence a chci odejít. Chci se dohodnout na věcech, které si vezmu. Zůstal úplně klidný. Když jsem se na něj podívala, hned jsem věděla, že mu neříkám žádnou novinku. Prozradil to jeho úsměv. Ale nebyl to ten pěkný úsměv, který mne tak často hladil. Nebyl to úsměv radosti. Byla v něm trpkost, skrývaný neklid. Též jakoby říkal To, co mi tu říkáš, to už já dávno vím. Po chvíli ticha přesně tato slova zazněla nahlas. Oba jsme dříve, než to řekl, věděli, jak se věci mají. Žili jsme spolu přece 12 let! A já, místo abych se nad vším zamyslela a uvědomila si tu neuvěřitelnou souhru, to vzájemné souznění, ten zázrak, že se tak známe, já se chystala odejít. Viděla jsem jen to jeho pití, ty odchody do hospody. V tu chvíli jsem ale stejně čekala, že mne bude přemlouvat. Potřebovala jsem slyšet Pavli, mám tě rád, rozmysli si to, zkusme to znovu. Ale on neříkal nic. Neříkal nic, protože byl moudřejší, než já. Více mne znal. I jeho bolest byla větší. Věděl totiž, že já už se rozhodla. Že mé rozhodnutí je nezvratné. Že není osoby ani sil, které by mne přesvědčily o unáhlenosti mého rozhodnutí. A i kdyby to nevěděl, stejně by nic neřekl. On nikdy nevyslovoval své pocity. Ty měl ukryté v sobě. Tak hluboko, že už ani on sám nevěděl, kde jsou. Oba jsme promarnili ten okamžik. Ale takový je život. Děláme rozhodnutí a není třeba hodnotit, zda správná, nebo špatná. Rozhodujeme se, jak nejlépe umíme. A jak říká moje oblíbená literární postava egypťan SINUHET: Člověk dělá mnoho věcí a často ani neví, proč tak jedná. Půjdu každou cestou, jež se přede mnou otevře a nebudu příliš uvažovat o tom, kam ta cesta vede" Já se také vydala na cestu jen proto, abych po dalších deseti letech zkonstatovala, že kruh se uzavírá. Ale nepředbíhejme, prozatím opouštím manžela. Začínám nový život. Prožívám radost z nového prostředí, bytu. Zařizuji ho. Nemám čas přemýšlet o tom, co bylo. Přestěhovala jsem se do pronajatého bytu do města vzdáleného 11km od předcházejícího domova. Pořád jsme byli blízko sebe. A to jsem tehdy netušila, že se za 21 let jeden od druhého nikdy nevzdálíme. Ale nyní je říjen 1992, je krátce před vánocemi. Malování bytu, natírání, zařizování, nakupování nových věcí. Se vším mi pomáhá můj přítel František. Vše umí, všechno zařídí. Je spolehlivý a pracovitý. Někdy mu s humorem říkám Ducháčku. Já pracuji. Jako správná workoholička vydělávám peníze. Cestuji po světě. S Františkem, i sama. Můj život je akční. Ale ani v tom období nejsem bez kontaktu s Jiřím. Je třeba řešit tolik pragmatických věcí plynoucích z našeho rozchodu. Čas běží. Po šesti letech jsem opět sama. Vztah s Františkem končí. Jeho žena byla vážně nemocná a on se musel více starat. Také byl unaven z mé akčnosti. Rozdíl 13 let se začal projevovat. Byl to čestný muž. Rok po našem rozchodu jeho žena umírá. Ale to já už jsem vírem života unesena někam daleko od této skutečnosti. A zase cestuji, vydělávám peníze, bavím se. Měním vztahy. Občas přijíždím k manželovi. Teď už na návštěvu. Divný pocit být hostem v domě, kde jsem prožila 12 let života. Někdy tam přivádím i své přátelé. Setkáváme se tam s dětmi. Dokonce tam jeden rok trávíme společně s dětmi vánoce. A tyto věčné návraty se stávají rituálem. Návraty „TAM“ beru jako relaxaci ve svém uříceném životě workoholičky.. Je to změna, rozptýlení. Až do dne, kdy tam přijíždím s manželem naší společné přítelkyně Margitky. Tato temperamentní Slovenka si vzala rusa Nikolaje. Ona, zapřisáhlá odpůrkyně mužů, skoro feministka. Jednoho dne mi zavolala, že se vdává. Myslela jsem, že je 1. dubna. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, až když jsem ho uviděla. Pochopila jsem. On, jakoby z jiného světa. Vyzařovala z něj obrovská síla. Nikomu nedával šanci jakéhokoli odporu. Říkala jsem mu, že je jako ďábel. A že tak i vypadá. On se jen smál. A to jsem ještě netušila, že tento muž vstoupí do mých myšlenek. Bude se procházet v mém mozku. Vůbec se nebude ptát, jestli se mi to líbí..ani Margitka v té době netušila, že se věnuje černé magii. Ale nepředbíhejme, jsme na návštěvě u manžela. Margitka se směje je veselá, čerstvě vdaná, zamilovaná, okouzlená svým Nikolajem. Jiří je na tom stejně, miluje návštěvy. Vždy může nabídnout skleničku. Návštěva proběhla v pohodě. Odcházíme, zavírám dveře svého bývalého domova. Nastartovala jsem auto a dům se vzdaloval. Tehdy Nikolaj řekl: Pavli, než jsi vstoupila do toho domu, byla jsi veselá, klidná. Při setkání s manželem se v tobě vše sevřelo, byla jsi plná napětí, zvážněla jsi. Úplně ses změnila. Ale teď už je zase vše v pořádku. Já jsem nikdy neměla moc ráda, když mi chtěl někdo radit a mluvit mi do života. Nebyla jsem nijak nadšená. K tomu se mi opravdu nechtělo vyjadřovat. A rozvíjet ji, to už vůbec ne. Tak jsem se zasmála a řekla: To se nediv Nikolaji, tam já musím být pořád ve střehu. Pokaždé čekám sarkastické poznámky Jiřího. To by nebavilo nikoho. Na to Nikolaj zcela vážně: To se Pavli mýlíš, on byl rád, že tě vidí! A já zase bla bla bla, on už trochu ve varu: Tak já ti to povím jinak. K tomu domu a k Jiřímu máš tak silné pouto, že se budeš muset rozhodnout co s tím. Žiješ už několik let v situaci, že ses někam fyzicky odstěhovala a domníváš se, že jsi tam, ale ty jsi pořád tady. Ty ses nikdy nerozhodla definitivně. Tak to udělej! Buď se vrať, nebo přestřihni tu pupeční šňůru. Navždy!. Nemůžeš přece žít v takové rozpolcenosti. Já se už k tomu nevyjadřovala a v autě vše zmlklo. Později jsem se sice zamyslela nad slovy Nikolaje, ale nebylo to zamyšlení, které by vedlo k nějakému činu. A život šel dál. Podle Nikolaje jsem žila v rozpolcenosti. Ale žila jsem. Naplno. V mém životě se střídali hezké chvíle s těmi smutnějšími, ale protože těch hezkých bylo více, neměla jsem důvod něco měnit. Peněz jsem vydělávala dost. Mohla jsem si koupit, co jsem chtěla. Dopřávala jsem si radosti života. Dále jsem cestovala a vydělané peníze utrácela. Byla jsem nezávislá, tak co…A zase jsem si něco dokazovala, ale i dokázala. A byl to Jiří, který mi v tom správném dokazování fandil. Byl na mě hrdý. Hrdý na to, co vše dokážu. Nešlo neobdivovat mne. Za mnou byly činy. On by mne nikdy nepochválil. V hospodě, po konzumaci alkoholu se zábrany uvolnily. Tam mluvil o své ženě. Nebylo těžké se to dozvědět. Pořád jsem se vracela „na místo činu“. Ráda vzpomínám na pěkné víkendy na zahradě. Ale ani má přítomnost nikdy nezabránila mému muži v odchodu do místní hospody. Čas plynul dál, bez ohledu na naše pocity a touhy. Náš vztah pokračoval v přátelském duchu. Jiřího už jsem nebrala ani jako manžela. Stal se přítelem. A byl skutečně správný přítel. Vždy po ruce. Když jsem něco potřebovala, stačilo zavolat. On, vždy ochotný a s úsměvem. Byl tady, byl k dispozici. Možná to zní cynicky, to bych nerada. Já vždy oceňovala jeho pomoc. Už nebyl manžel, protože naše manželství slovy úředními už neplnilo svou funkci. Nikdy jsme se nerozvedli. Když jsem se Jiřího ptala proč, tak se smál a říkal: Já už se ženit nebudu a jestli ty máš peníze na rozhazování…..No a já usoudila, že na rozvod je peněz škoda. A život šel dál. Vzpomínám si, že jsem se často ze služebních cest zastavila v obci, v jeho oblíbené hospůdce. Věděla jsem, že ho tam najdu. Do mého města jsem, se jinak, než přes tuto obec stejně nedostala. On tam vždy byl. Jeho docházka dokonalá. Vždy jsem si říkala: Když už projíždíš, tak se stav. Nikdy jsem si neřekla: Ráda ho uvidím, nebo potřebuji ho vidět, ani stýská se mi, to už vůbec ne. Nikdy. Ó, hrdosti naše zbytečná. Ó, pošetilosti lidská. Ano Sinuhete, zase si na tebe vzpomínám: Marnost nad marnost. A Jiří se svým úsměvem, který jsem tak milovala: Tak co Pavli? A léta běžela. Ani on neměl potřebu něco měnit. Docházku mu žádná nenarušovala. Žádná nic nevyčítala. A on chtěl jen klid. A tu hospodu. Ale nebyl by Rak, aby občas u srdíčka nepíchlo. Potřeboval rodinu. Nemusela jsem být ani zvlášť empatická, abych nevěděla jak mu je. Vracel se sám do prázdného půldomku. 100m2 pro sebe, jaké terno! Někdy jsem uvažovala o návratu. Volala jsem a ptala se: Ještě piješ? On: Piju. Já: A nemíníš přestat? On: to ti slíbit nemohu. Oba se smějeme. Já: Tak ahoj. On: Ahoj. Loučíme se s úsměvem na rtech, ale mi je smutno. Co jsem čekala? Smutno bylo, ale jen na chvíli. Bylo třeba žít. Hledat nové prožitky. Život běží dál. Je tolik jiných mužů, kteří mi řeknou, to co chci slyšet já. A proč ne? Lež je někdy příjemnější, než pravda, když je člověk příliš sám. Viď Sinuhete, příteli můj. Co na tom, že s dalším vztahem trpkost zaplavuje mou mysl. A můj Jiří, místo aby ze své mysli vypudil svou ženu, tak ji nadále fandí. Přeje jí, aby byla šťastná. Ale já si stejně myslím, že nakonec byl Jiří vždy rád, že mohl zkonstatovat: Další nevydařený vztah. Částečně z té klasické mužské ješitnosti ve stylu: Vždyť jsem to říkal, to nemohlo jinak dopadnout. Částečně potřeba ujistit se o tom, že nej je ON. Ale to už si zase fandím já. Je to příliš osobní. A čas běží… A zase Jiřího potřebuji, to když přijdu o práci. Novou nemohu najít. Začíná boj o přežití. Nejprve psychický, poté existenční. Už nejsem úspěšná žena v lodičkách a kostýmku. Jsem nezaměstnaná. Ani našetřené peníze nestačí na vše. Statečně čelím nové situaci. Konto vysychá, podpora klesá o 20%. Já stále bez práce. Nevzdávám to. Všude mi říkají, že jsem neperspektivní. V tom běhu života jsem si nevšimla, že mi přibylo 20 let. Nepřipouštím si to. Jsem pořád plná energie, vitality, zdravého sebevědomí. Ještě mohu pracovat a být někomu prospěšná. Znám svůj obor, dělám ho 33 let. Nikdo nesdílí můj názor. Naopak – nikdo nemá zájem mne zaměstnat. Ale je tu Jiří, ví jak mi je. Navštěvuji ho už takřka každý týden na víkend. Mám času dost! Ale jestli to byla jen otázka času, nechci o tom přemýšlet. Odpověď zůstane nevyřčena. Žádná další nová rozhodnutí. Navíc vidím, jak za ty roky, co nežijeme spolu, prohloubil svůj konzervativní přístup k životu. Běda, když věci nejsou na svém místě. To není nic pro mne. Já přece hledám muže tolerantního! Loučím se, odjíždím zpět do své samoty. Už nemám ani na zaplacení nájmu. Ale o lítost nestojím. I v této situaci hledám lásku, chci, aby mě měl někdo rád. Pořád ještě mi nedochází, že takový člověk existuje, že jsem ho našla, už před 19 lety. V té době se ještě intenzivněji upínám k buddhismu, k hledání pravdy. Začínám studovat bibli. Můj duchovní růst je pro mne to nejdůležitější. Zcela mne to pohltí. Zase nemám čas přemýšlet o svém vztahu k Jiřímu. Až jednou při večerní meditaci, která má název Cesta životem jsem si položila otázku v čem je ten vztah pro mne důležitý, když se stále míjíme.A zase nebyl čas vyhodnocovat, zbalila jsem se a odletěla do Izraele. Našla jsem tam práci. Chtěla jsem na rok a nakonec jsem tam zůstala 5 let. Celou tu dobu jsme byli s Jiřím v kontaktu. A jednou zavolal a řekl" Já už nepiju a slíbila jsi, že pokud se tak stane, vrátíš se". Vrátila jsem se. V hospodě si dávali sázky, jak dlouho to Jiří vydrží. Nejvyšší sázka byla 3 měsíce. Vydržel 7, potom jsem odešla, abych se po 10 letech opět vrátila, naposled. Bylo to v roce 2015. V roce 2018 umřel. Byly to krásné 3 roky společného života. To co jsem si vždy v manželství přála se mi splnilo. Láska, respekt, tolerance, vlídnost a ochota. O to více mi chybí.....