S Lejdynkou, jsme jezdili   často na Slovensko. Jednou jsme jeli do Trenčianských Teplic. Ubytovali jsme se, a protože Lejdynka milovala změnu, tak byla hned jako doma. Vše si očichala a byla šťastná, že je zase na jiném místě a ne doma.
 
Na recepci nám řekli, že to není ani pejsek, tak za ni žádný poplatek nechtějí. Bylo to velice legrační, bydleli jsme v hotelu Slovakia a tam byly velké skleněné dveře otevírané čidlem na pohyb. Lejdynka vždy již věděla, kde jdeme a běžela dopředu, stoupla přede dveře a čekala, až se otevřou. Lidé se dívali a smáli, že takový malý pejsek a ví kam jít a co má dělat.

Vešla dovnitř jako princezna a šla přímo k výtahu. Do výtahu nastoupila vždy první a vyběhla také první a vždy našla dveře od našeho pokoje. Možná to jsou pro Vás běžné věci, ale pro mne to jsou zážitky, na které nikdy nezapomenu. Jednou se nám stalo, že jsme po snídani vyšli ven a chtěli jít na procházku. Lejdynka jako vždy první, a protože to znala, tak šla dopředu.

Náhle se po ní slehla zem. Díváme se kolem, chodíme na místa, která prošla, parkoviště, hotel, nejbližší okolí, po Lejdynce ani památky. Neumíte si představit, co se ve mě dělo, byla to šílená hrůza a strach, že jsem o ni přišla. V hlavě se mi honily myšlenky, kdo ji ukradl, kde je, jestli bude mít co jíst a také bere denně léky na srdičko a věděla jsem, že neodjedu z dovolené, dokud ji nenajdu.

Nevadilo mi, že nebudu si užívat pohody, věděla jsem jenom to, že ji musím najít za každou cenu. Na malém náměstíčku stál ve dveřích jeden pán, zřejmě vedoucí a tak jsem se ho ptala, jestli neviděl malého pejska. Neviděl, ale protože byl velice hodný, tak šel k telefonu a volal na městskou policii, co se stalo, aby se strážníci podívali po okolí.

My s manželem jsme šli hledat dál do uliček a okolí, šli jsme i tam, kde by Lejdynka určitě sama nešla, ale ze zoufalství jsme to prostě zkusili. Nic. Lidé seděli v předzahrátkách a lavičkách, koukali, co se děje, já ubrečená a poptávám se lidí, jestli neviděli malinkého pejska. Nikdo nic neviděl. No řeknu Vám upřímně, hrůza a děs, pro mne v ten moment dovolená skončila, nic jiného mě nezajímalo, jenom najít mou milovanou Lejdynku.

Potom jsem ze zoufalství se vydala po promenádě na jinou stranu, kde jsem si říkala, že by nešla, procházelo tam spousta lidí a ona se docela bála, když se musela proplétat mezi nimi. Prošla jsem skoro celou kolonádu, dívala se vlevo vpravo, jestli třeba nesedí na trávníku a stále nic. Přišla jsem až k hotelu Pax, byl tam takový veliký keř a vidím tam stát tři paní, jak se nad něčím sklánějí.

Najednou jsem uviděla, že je to moje milovaná Lejdynka. Seděla tam vystrašená, smutná a bezradná. Zavolala jsem na ni a ona se rozběhla ke mně. V ten moment jsem začala tak strašně brečet, jako by mi někdo zemřel, protože ze mne spadlo všechno napětí a strach. Vzala jsem ji do náručí, moc objala a myslela, že ji již nikdy nepustím.

Paní mi říkaly, že na ni mluvily, ale že si jich vůbec nevšímala a stále něco vyhlížela a při tom lidi moc milovala a ke každému hned běžela, ale v tu chvíli jí také asi došlo, že je ztracená. Byla jsem štěstím bez sebe, bylo to jako bych vyhrála v loterii, ale ani za tu výhru, bych ji nevyměnila.

Šla jsem za tím pánem, který se mi snažil také pomoci, poděkovala mu a i on měl velikou radost, když viděl o jakého pejska se jednalo. Našli jsme páníčka,který stále také hledal. Byl to náš nejšťastnější den. Od té chvíle Lejdynka chodila před námi a po několika krocích se zastavila koukla se, zda jdeme za ní a pokračovala dál a já ji hlídala jako oko v hlavě.

Možná si řeknete, proč jsme ji neměli na vodítku. Lejdynka měla hodně nemocné srdíčko,kšírky nesnášela a když jsme jí je nasadili, tak zůstala prostě stát a odmítala chodit, tak jsme ji nechtěli ještě více znepříjemňovat život, měla to i tak těžké. Byl to nás nejhorší zážitek na Slovensku.

Byla to nejkrásnější, co mě mohlo potkat a řeknu Vám, že od té doby jsem nebyla ještě tak šťastná a již nikdy ani nebudu. Zestárla jsem nejméně o deset let, nic mě již tak nebaví, i když to nedávám najevo, ale stále mi chybí a chybět bude. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem řekla "osudné ano", možná, snad by ještě někde jinde ji mohli zachránit, prostě nevím, veterinář říkal, že již jí nic nepomůže, ale dala bych cokoliv, kdybych to mohla vrátit!Lejdynku jsme museli nechat uspat,nebylo jí ani 11 let,byla moc nemocná a žádné léky již nezabíraly.