„Měli bychom si uvědomit, že žádná předešlá generace netrávila v důchodu tak dlouhou dobu, jako nyní my,“ říká Tamara Tošnerová, psychiatrička a expertka na problémy lidí vyššího věku. „Dříve lidé umírali mnohem dříve a pokud se penze vůbec dožili, mnohdy v ní byli jen pár let. Teď je doba strávená v důchodu mnohem delší, navíc se do něj lidé dostávají v nesrovnatelně lepší psychické a fyzické kondici,“ vysvětluje.

Život v penzi přestal být dobou, od které lidé očekávali odpočinek, klid, nicnedělání. Začal být naopak časem, kdy si lidé chtějí takzvaně užívat. Strávit poslední fázi svého života co možno nejpříjemněji. Ne každému se to však podaří. Mnohdy si však za to můžeme sami. „Lidé zapomínají, že na penzi je dobré se připravit,“ připomíná psychiatrička.

Myslete na stáří včas

Padesátiletá Hana nedávno přemluvila svého o pět let staršího manžela, aby rekonstruovali koupelnu tak, aby byla bezbariérová a nový sprchový kout měl sedátko. Považoval to za zbytečné. „Došlo mi, že to musíme udělat, dokud vyděláváme a můžeme si to dovolit,“ říká Hana. Děti se jí smáli, že buduje koupelnu jako pro invalidy a považovali to za nesmysl, protože Hana i její muž jsou ve skvělé kondici, sportovci, lyžaři. A teď pozor. Letos v zimě si její muž zlomil nohu. Nemohl se na ni postavit čtyři měsíce, přišly další zdravotní komplikace. Nemít sprchový kout se sedátkem, madla u toalety a prostornou koupelnu, byl by jejich život mnohem těžší. „Najednou to ocenil. Poznal, jaké to je být nemocný, bezmocný, jako by starý,“ říká Hana.

Lékaři radí: Pokud je vám nad pětačtyřicet, zamyslete se nad tím, jestli by vám váš dosavadní byt vyhovoval, pokud byste najednou měli obtíže s chůzí. Bydlíte ve třetím patře bez výtahu? V místě, kde se nesnášíte se sousedy a od pomoci byste se tam nikoho nedočkali? Máte ve svém okolí přátele? Můžete tam parkovat auto tak, aby bylo blízko? Dostanete se rychle a snadno k hromadné dopravě? Jak daleko žijí vaše děti? Co když jednou budete potřebovat jejich pomoc?

To všechno jsou otázky, které, pokud na ně najdeme odpověď, mohou naši penzi jednou zpříjemnit.

Pozor, ať nezůstanete sami!

Sedmdesátiletá Zuzana zůstala nedávno sama v satelitním domku třicet kilometrů za Prahou. Dokud v něm žila s přítelem, byla to idyla. Často autem jezdili do Prahy za kulturou, muž měl hodně přátel, ti za nimi dojížděli grilovat na jejich krásnou zahradu. Přítel zemřel. Zuzana nezvládá zahradu udržovat, je slabá, má potíže se srdcem, sekačku prostě neutlačí, tahání konví s vodou ji zmáhá. Přátelé přestali jezdit. Už u nich není legrace, Zuzana si nemůže dovolit je hostit. A tak se na ni prostě vykašlali. „Uvízla jsem sama v satelitu plném mladých rodin, takže nemám okruh lidí, se kterými bych si povídala. Lituju, že jsme mnohem dříve domek neprodali a nepořídili si malý byt někde v Praze, abych byla více mezi lidmi. Uvažuju, že to udělám, ale děti mi to rozmlouvají. Zřejmě se těší, až dům zdědí a bojí se, že kdybych ho prodala a koupila si malý byt, zbytek peněz utratím. Ale začínám o tom silně uvažovat.“

A proč ne? Proč by si neměla penzi zpříjemnit tím, že si teď místo starostí se zahradou vyjede k moři? Důchod není doba, kterou by měl člověk přežít, ale prožít.

Pokud patříte do generace, pro kterou ještě příprava na penzi nebyla běžnou záležitostí, upozorněte na to aspoň své děti. Aby nebyly jednou překvapené, zklamané, zmatené. Ale třeba jednou budou běžné kurzy přípravy na důchod. Když už existují kurzy na všechny možné nesmysly, tyto by určitě byly mnohým ku prospěchu.