Výraz toxické v této souvislosti používají psychologové. A ten výraz sedí. Jsou to věty jeduplné, zlé, tak trochu jako hadí uštknutí. Ale co je hlavní problém, neexistuje na ně odpověď. Přesto zní hodně často a kdo tvrdí, že je nikdy nevyslovil nebo neslyšel od partnera, lže si do vlastní kapsy.

„Už ti na mě nezáleží!“
„Proč myslíš?“
„Poznám to. Nemáš mě rád.“
„Proč myslíš?“
„No vždyť vidíš, že mě nemáš rád. Kdybys měl, tak bys mi to teď řekl a neopakoval pořád otázku: proč myslíš?“
„Mám tě rád.“
„Nelži.“

Ano, přiznejme si, že občas rozvíjíme dialog, který je naprosto nesmyslný. Důvod? Jen proto, abychom se ujistili, že naše partnerství má smysl. Abychom si do něj trochu zašťourali, vytvořili dusno, vzrušení. Protože máme pocit, že když se v partnerství nic neděje, nestojí za nic.

„Manželka do mě často od času rýpe. Už jsem si zvykl, ale nevím, proč to dělá. Prostě to na ni jednou za čas přijde a říká takové ty věty jako: Ty se mnou nemluvíš? Nebo: Úplně na mě kašleš, už pro tebe nic neznamenám. Vždy jí na to odpovídám, že kdyby pro mě nic neznamenala, nebyl bych s ní. To ji rozlítí ještě víc. Ale je to pravda,“ říká šestašedesátiletý Zdeněk, který žije se svou manželkou šestatřicet let.

„Je se mnou jen ze zvyku. Prostě mu to vyhovuje. Ale z našeho vztahu se už dávno vytratila láska, snaha toho druhého nějak potěšit, překvapit. On je spokojený, protože má vypráno, navařeno a má doma klid,“ říká Zdeňkova žena. 

O své nespokojenosti se byla poradit s kamarádkou, která je psycholožka. Ta po ní chtěla, aby přesně popsala svou nespokojenost, aby ji vylíčila v několika bodech. Zdeňkova žena to v podstatě nedokázala, nevěděla, co napsat. „Je to jen pocit, nedá se to popsat,“ vysvětluje. „Problém je v tom, že většina manželství začíná s velmi vysokým pozitivním nastavením. Lidé se berou, když jsou do sebe zamilovaní. Jenže toto čarovné rozpoložení pomine a přežijí jen manželství, která jsou založena na hlubokém přátelství. Když se vytrácí i přátelství, přichází na řadu vztek, podrážděnost a to přináší skutečnost, že jakoukoli větu často lidé vnímají jako útok, byť tak vůbec není míněna,“ uvádí psycholog John Gottman, autor bestselleru Sedm principů spokojeného manželství.

„Klienti velmi často říkají, že nejsou ve vztahu šťastni. Tehdy se mi vždy vybaví jeden z Plzákových výroků a to, že permanentně šťastný může být jen idiot. Někdy jej klientovi rád opakuji,“ říká psycholog Petr Šmolka. Stejně jako řada jeho kolegů tvrdí, že jednou z největších příčin problémů v partnerských vztazích jsou velká očekávání. A právě z nich pramení ty věty, které jsou pak zabijáky vztahů.

„Ty se mnou nemluvíš,“ říká žena, která očekávala, že s ní muž bude po třicetiletém manželství sedět každý pátek při svíčkách ve vinárně, stejně jako tam sedávali kdysi a pořád si tehdy měli co říct, i když už tam byli posledními hosty a personál naznačoval, že zavírací doba se blíží.

„Co jsi tam dělala tak dlouho?“ říká muž, který dobře ví, že žena šla ke kadeřníkovi a pak za kamarádkou, jenže očekává, že žena bude spěchat domů stejně, jako spěchala před dvaceti lety, když mu říkala, že ji kámošky zvaly na víno, ale ona šla raději k němu, protože už ji to bez něj nikde  nebaví.

Potíž je v tom, že všechny tyto vyčítavé věty, které vnímáme jako škodlivé, jsou mnohdy ve skutečnosti právě tím vyjádřením zájmu, ba i zbytků lásky, po kterých tak toužíme.

Co když je tomu muži po ženě smutno, když se jí vyčítavě ptá: „Co jsi tam dělala tak dlouho?“ Co když žena, která muži vyčítá, že s ní nemluví, mu vlastně dává najevo, že ho má stále ráda a tudíž stále chce znát jeho pocity a názory? Co když těmi zabijáckými otravnými větami vlastně vyjadřujeme city, zájem? Tudíž znamenají, že manželství má stále smysl, ale my přesto cítíme potřebu ho rozbourávat, kazit, intoxikovat?

„Štastná manželství jsou ta, která jsou založena na hlubokém přátelství, které je provázeno vzájemným respektem a potěšením ze společnosti partnera,“ uvádí John Gottman. Bohužel, mnozí lidé to potěšení ze společnosti partnera či partnerky nejsou schopni prožívat mlčky a jen tak ho cítit. Potřebují ho komentovat, šťourat do něj těmi divnými větami.

A víte, jaká věta je úplně nejškodlivější? Tu, kterou velmi dobře známe z amerických romantických filmů: Miláčku, máme problém, pojďme si o něm promluvit. Protože zpravidla nikdy nezůstane u rozmluvy, ale brzy dojde k hádce.

„Obecně lez říci, že nejhorší je takové to vyříkávání. Místo toho, abychom si věci vyjasnili, se ještě více pohádáme,“ říká psycholog Tomáš Novák. Takže toxických vět je hodně, ale ta úplně nejrizikovější je: Pojďme si promluvit.