Pro mne byly vždycky Vánoce očekáváním, co nám Ježíšek přinese.  Brzy jsem na Ježíška přestala věřit a období před svátky bylo časem šmejdění. Maminka moc originální v úkrytech nebyla a vždy jsem dárky objevila ve skříni mezi povlečením. Nebývalo jich moc, byli jsme chudí a nejvíce jsem dostávala knížky. Dokonce se mi povedlo několikrát si knihu přečíst tajně ještě před Vánoci. Bylo mi třináct, už jsem se víc zajímala o to, co mi maminka obléká, ale pro puberťačku nic zajímavého. Manšestrové kalhoty a klučičí pulovry, košile a trička, protože jsem nosila oblečení darované sousedkou po jejích dvou synech.

Ten rok jsem v úložném prostoru pod gaučem našla sáček se svetrem. Lidičky, ten byl tak krásný! Jasně červený s bílým norským vzorem přes hrudník. A jak voněl novotou. Ihned po návratu ze školy jsem odklopila gauč, oblékla svetr a naparovala se před zrcadlem. To budou spolužačky koukat, že konečně mám taky něco dívčího. Vždy před příchodem rodičů z práce jsem honem svetr poskládala a vrátila do skrýše. Dny do Vánoc byly tentokrát hodně dlouhé.

Konečně přišel ten kouzelný večer. Na rozbalování dárečků jsem se těšila víc než moje šestiletá sestřička, která byla pověřena ceduličky přečíst a dárky správně rozdat. V mém prvním balíčku byla knížka. V mém druhém balíčku bylo to nejobyčejnější a nejlacinější tričko a dvoje spoďáry. Balíčků pod stromečkem ubývalo, konečně držela sestra v ruce objemnější balíček ve vánočním papíru. Napětím jsem ani nedýchala. To je on, to je určitě ten svetr, budu dělat strašně překvapenou, aby rodiče nepoznali, že jsem ho už dávno objevila, vyzkoušela a kochala se. Sestra přečetla jmenovku a dáreček předala ... mamince. Ta vybalila můj svetr a ihned si ho oblékla. Pak dala za ten krásný vánoční dárek pusu tátovi. A já měla slzy v očích a schovávala jsem se za otevřenou knížkou.   

Ilustrační foto Seznam.cz/obrázky