Přiznám, že první, co mě napadlo po přečtení názvu akce, je píseň, kterou zpívá Josef Bek. Určitě si na ni všichni z i60 vzpomenou. Ještě dnes mě rozezpívá. Zkusím:

 Rozezpívala i Vás?

„Škodovjenka“ – hmm, je s ní spojena řada prožitků i požitků v mém životě.

Tak hned ten první. Má první láska vlastnila Škodu Octavii. A často, stejně  jako dnes, se první doteky odehrávaly právě v jediném dostupném intimním prostoru, tudíž v „Oktávce“. První společné výlety, první vyslechnuté historky a legendy z její minulosti, první poruchy i opravy.

Třeba historka o návštěvě na venkově, kdy dostal řidič plato vajec a pak během jízdy musel prudce brzdit. Tak ta byla dobrá. Vejce byla v tekutém stavu snad všude. Jak jsem koupila, tak prodávám, ale i já se musím usmívat, ačkoli jsem nezažila na vlastní nos. Ano, nos, protože vejce byla prý cítit ještě dlouho potom.

Snad na vysvětlenou, tahle zelená „Oktávka“ měla ruční řízení. Pedály a jejich ovládání převedeny na ruce. Mládenec, její majitel, měl po onemocnění ochrnuté nohy a kola autíčka mu je nahrazovala. Kam se hnul, tak s „Oktávkou“. Tudíž i do VŠ školy, na rande, výlety... tolik radostí uměla dávat a on a později my jsme je s radostí přijímali.

Čas se posunul a mládenec vlastnící „Oktávku“ ji musel vyměnit  za „Škodověnku 105MB“. Krásně červenou. Co však nevyměnil, byla spolujezdkyně. A považte, aby čtyřmístné autíčko bylo vytížené, pořídil si ještě další mrňavé spolujezdce a taky potenciální auto-žáčky. Postupně dva. A byli jsme plní.  A aby se auto-žáčci nenudili, vydalo se čas od času teď už naše stopětkové autíčko na BOAS. Pro neznalé vysvětlím. Jednalo se o branně orientační soutěže autem. Obklopily nás slepé mapy, čili „slepky“, pohádky, chlupaté čáry, azimuty..., ale především spousta bezva přátel a jejich dětí, s kterýma naše děti rostly až vyrostly. Pravda je, že by to asi jedno autíčko „nedalo“. V průběhu auto-radostí jej nahradila „Škodověnka 120“.  Neměla hezkou barvu. Takovou „ pokakanou“, ale měli jsme ji stejně rádi. Dávala nám čtyřem obrovskou dávku svobody stejně, jako její barevnější předchůdkyně. I Ona, ačkoli „pokakaná“, se zúčastnila společně s námi našich spanilých BOAS jízd. Bez kolize a myslím, že s radostí. Kdy byla smutná, tak to snad jen ve chvíli, kdy jsme ji my nevděčníci vyměnili za „Škoda Favorit“. Modré a rádoby lepší autíčko, jen tam někde v hlavě je a bude zasunutá „zelená Oktávka“ a její oblé, ženské tvary. Nebo už je to pouze iluze? Kdo ví. V jedné chvíli pro mě byl „Favorit“ ale nenahraditelný. Vyjeli jsme poprvé za hranice. Do Francie na Riviéru. Proč ne, bylo to najednou tak zázračně normální a samozřejmé. Jenomže „Škodověnky“ nebyly zvyklé. Asi. Pouštěly je pouze na kratší jízdy po krásách naší české zelené "oázy", k Baltu, Balatonu a tak podobně. Do Lví zátoky, hmm, to je dálka. Po cestě nám praskla zátka chladící tekutiny. Bylo jí horko, na Riviéře byla "Škodověnka" poprvé. Stáli jsme nad motorem a dumali  co s tím. Jenomže „Škodověnky“ ani jejich řidiči se  tenkrát , v "dřevních" časech nevzdávaly. Ucpávací kolík  z nesavého dřeva šroubováku vyřešil dojezd ne pouze na místo s poetickým jménem Saint-Maxime, ale až zpět domů do zelené oázy České republiky. Jo, jen  francouzští ekologové nás „sepsuli“, za na silnici vyteklou chladící tekutinu. Ani se jim nedivím a opravdu hrozně jsme se styděli. Škola života, kterou si fakt pamatuji dodnes a je to moc let. Psal se rok 1995-6.

Pak najednou přišel „Velký třesk“ a asi ne pouze v přístupnosti ke značkám aut. Různorodé značky aut se hrnuly do našich hlav a každá slibovala tu nejlepší a nejdokonalejší kvalitu. Naše řízením omezené hlavy vnímaly však pouze jednoduchost v ručním řízení. Kdo neřídil nikdy rukama, asi nepochopí. No a nové značky tehdy nabízely automatické převodovky a tím i obrovské zjednodušení řízení pro lidi, s kterými nechtějí nohy tak úplně spolupracovat. No, přiznám , vyměnili jsme „Škodověnky“ postupně za Citroen, Opla a Toyotu.

Ta „naše“, no ne tak úplně naše „Škodověnka“ však také nezahálela. V průběhu let se naučila uspokojovat i náročné zákazníky typu „paraplegiků“. Stojíme před dilematem výběru našich „nohou“ a „Škodověnka“ stojí , znovu už stojí, v první řadě. Osaháváme, porovnáváme, vnímáme, kombinujeme... vybíráme! Vybíráme už zase pouze dva. Dva junioři už si vybírají sami. „Škodověnky“

Nedivíme se. Po té letité zkušenosti..