Vlastnil jsem po dvou letech čekání nový vůz Škoda 100 S. Psal se rok 1972 a přicházela tuhá zima, která byla v těch letech „malé doby ledové“ běžná. Již skoro rok jsem pracoval jako policista, tehdy příslušník VB na malém městě na okraji Prahy.

Blížil se víkend s mou noční sobotní službou. V obvodě jsme měli dvě taneční zábavy a já si vzpomněl na vyprávění mého zkušenějšího kolegy. Vyprávěl nám mladým policistům, jak dívky nerady chodí po zábavě pěšky v zimě domů. Tehdy přichází naše chvíle jako „taxikářů zachránců“. Za „záchranu“ před zimou a nepříjemnou cestou domů jsou dívky ochotné k lecčemu. Pak se záhadně usmál a odešel.

No a má fantazie začala pracovat. Ve snu se mi zdálo, jak procházím tanečním sálem a vybírám si ty nejkrásnější dívky. Pak určuji pořadí, ve kterém je budu jako „taxikář-záchrance“ vozit domů.

Ale zlý osud zasáhl. Naše služební Volha 21 skončila v opravně a do víkendu nebyla hotová. Jediné, co mi zbývalo, vzít si do služby moji novou Škodu 100. Dělal jsem to nerad, ale nic jiného mi nezbývalo. Zajel jsem k benzínové pumpě a za posledních padesát korun jsem si koupil dvacet litrů benzínu. Ten tehdy stál neuvěřitelných 2,40 Kčs za 1 litr.

Silnice byly namrzlé a navíc s několikacentimetrovým popraškem sněhu. Něco jako zimní pneumatiky jsme v té době neznali. Já měl na své Škodovce univerzální pneumatiky OR-6 s poměrně hrubým vzorkem. Kolem půlnoci jsem přijel před sál, kde se konala taneční zábava. Hned, jak jsem se vysoukal z auta, rovnal jsem jednu začínající potyčku mezi dvěma opilci. Stačilo jen zaharašit pouty a už se oba aktéři rozešli. Jeden odklopýtal do tmy a druhému kamarádi pomohli zpět na sál.

Na místě zůstala jen příčina jejich sporu, roztomilá asi osmnáctiletá blondýnka. Já se jí jen zeptal: „Co se ti na těch opilcích líbí“? Jen se začervenala a odpověděla mi, že je ani pořádně nezná a k jejich „souboji“ nezavdala žádnou příčinu. Pak se na mne podívala jako na nějakého akčního hrdinu. Já jsem v kožichu, s Kanadami na nohou a brigadýrkou na hlavě měřil dobrých 190cm, což na dobu před pětačtyřiceti lety bylo docela dost. Já jsem znervózněl a jen jsem vykoktal: „Jak se dostaneš domů?“

Smutně se na mne podívala a špitla: „Nemohl byste mne odvézt?“ Já jsem se pýchou nafoukl jako nějaký krocan a hned jsem souhlasil. Jen dodala, zda si někoho ještě může vzít s sebou. Jen jsem mávl rukou a začal se soukat ve svém kožichu za volant své Škodovky.

K mému údivu se za dívkou vyhrnulo dalších 6 mladých lidí. Sundali si bundy a kabáty. Pak se začali soukat do auta. Na zadní sedadla si sedli tři kluci na klín si vzali tři dívky. Hlavní aktérka si sedla vedle mne a obložila se zbylými kabáty. Než jsem stačil protestovat, už všichni seděli a zabouchli dveře.

Chudinka Škodovka obsazená osmi pasažéry jen dosedla na doraz svých per a mně nezbylo nic jiného, než se opatrně rozjet na tu namrzlou, zasněženou vozovku do několika kilometrů zatáček. Mladí v autě se začali dobře bavit tím, že chlapci využili nehybnosti svých dívek a zahájili průzkum jejich svetříků a toho, co v nich dívky skrývaly.

Když jsem projížděl opatrně první sérií zatáček na kluzké vozovce, zavolal na mne jeden z hochů, abych dívkám předvedl školu smyku, kterou se určitě všichni policisté učí a brilantně ji ovládají. Já jsem jen zmateně přemýšlel, zda jsem nechyběl, když se něco podobného v autoškole učilo. Vtom se vedle mne objevila ruka jednoho z chlapců a on mi cukl s volantem.

Ihned se přetížené auto dostalo do smyku. Já, zalitý smrtelným potem jsem začal smyk přetíženého auta na kluzké vozovce vyrovnávat a dostal jsem se do dalšího smyku. Vše se odehrávalo za huronského smíchu všech přítomných, kteří si jízdu asi spletli s horskou dráhou někde na pouti.

Tehdy mi nezbylo nic jiného než se plně spolehnout na vynikající jízdní vlastnosti mé Škodovky a na svou intuici při opětovném vyrovnávání dalších a dalších smyků na kluzké vozovce v desítkách dalších zatáček. Dodnes netuším, jak jsem do městečka dojel. Všichni mne chválili za „brilantně předvedenou ukázku školy smyku.“ Klepal jsem se jako sulc na talíři. Moje jediná myšlenka směřovala k „Černé kronice“, která by psala, jak policista havaroval a zranil či dokonce zabil sebe a sedm mladých lidí.

Obešel jsem auto a po zjištění, že je oproti mně zcela v pořádku, jsem klopýtal na služebnu s předsevzetím, že v budoucnu povezu vždy jen jednu jedinou osobu a budu jezdit ještě opatrněji než dosud. Celý život až dodnes jsem jezdil v různých typech aut značky Škoda, ale na tu svou první Škodověnku, která mně i celé partě mladých přiopilých bláznů zachránila život, nikdy nezapomenu.