Rozhodla jsem se dnešní zamyšlení jako patriot věnovat lásce k rodné zemi. Nemohu jinak, než začít básní Jaroslava Seiferta, nositele Nobelovy ceny, kterou vyjádřil v několika verších vše, co mnohý člověk starší generace cítí.

Hora Říp
Viděl jsem hory plné ledu,
však o nich zpívat nedovedu.
Jiskřily dálky nad hlavami,
jak bledě modré drahokamy.
Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.
Když, ale vidím na obzoru,
uprostřed kraje nízkou horu,
na nebi mráček běloskvoucí-
přestane srdce chvíli tlouci.
Oblaka letí v klasech zralých,
a koně dupou po maštalích.
V panácích jsou už všude snopy,
a svatý Jiří zvedá kopí,
aby je vrazil ve chřtán dračí
a motýl spěchá po bodláčí,
a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.
Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,
zpívat i plakat.
Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!

Jsou na světě mnohá místa, která svojí přírodou, architekturou, životem místních obyvatel si mnozí z nás zamilovali. Příroda světa, pokud ještě není poničená, je všade moc krásná, v různých zemích je typická architektura a i život lidí se mnohdy hodně liší od toho našeho. Lidé se vrací do těchto míst, aby si užili to, co u nás nemají a pro danou zem je to typické. Poznávají svět se všemi klady i zápory.A to je jistě pro jejich srovnání dobře.

My starší se už těžko můžeme oddávat takovým cestám do exotických dálek a ani mnohé to neláká. V dnešní, ne moc stabilní době, máme strach se vydávat někam, kde není klidná situace v zemi, i když je tam jinak moc hezky. A taky většina z nás nevládne angličtinou, kterou je možno se ve většině zemí domluvit. Asi každý senior, který se přeci jen do světa vypraví, se však z těchto cest rád vrací zpět do své rodné země. Zkrátka – doma je doma.
Za mě mohu říci, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejsem zahraniční cestovatel a taky bych se nerada pouštěla do nějakého nechtěného dobrodružství. Ráda trávím volno v naší zemi. I když nejsem zrovna spokojena se vším, co se v zemi děje, pořád je to moje rodná zem, kterou mám hodně ráda. Jsem takový patriot.

Mám mnoho oblíbených míst, spojených s mým dětstvím a mládím, která ráda navštěvuji a připomínám si, jak jsme zde s rodiči jako děti trávili dovolenou či prázdniny. Mnohá se změnila hodně, v některých případech spíš k horšímu, některým však na kráse neubylo. Je to dáno lokalitami. Špindlerův Mlýn – český Aspen je jistě hodně jiný než býval v šedesátých letech, změnila ho síla a moc peněz. Jen ty hory zůstaly, občas ještě i pár nezastavěných výhledů na krásu krkonošských vrcholků. Architektura, která se zde prezentuje, je jen přehlídkou moderních, často nevkusných a do horského prostředí zcela nevhodných objektů. Kdo povolil tyto městské rezidenční domy, krom zimy zcela neobývané, už navždy sebral horám jejich přírodní krásu a z různých míst výhledy na nádherná a působivá panoramata vrcholků Krkonoš. Jen pár starších objektů připomíná doby dávno zašlé krkonošské slávy, jako například stanice Horské služby, starý most, hotel Lomnice, Mléčný bar u Labe, pošta, Dívčí lávky, kostel, fara, škola a další.Celá lokalita starého Špindlu, v době minulé hojně využívaná pro filmování, byla oázou pohody, klidu, míru a pokoje, jakou nabízela po celý rok. Dále třeba Karlovy Vary, naše lázeňská pýcha. Jak tak přemýšlím, tak snad už nejsou ani české. V Česku dvojjazyčné nápisy nad obchody, to je jako za nacistické okupace. Nikdy to stát neměl dovolit. Všechno se po revoluci v nich doslova zaprodalo. Ruští občané, kteří si zde vystavěli své „dáči,“ charakteristické pro ruskou kulturu, nikdo je nedonutil je odstranit. Zde je vidět snad nejvíc síla a moc peněz, až je to k nevíře, co si kdo může dovolit v právním státě. Nikde na světě by toto nebylo možné. Stát rozhodne svým rozhodnutím o jejich odstranění a nic se neděje. Stojí stále, jako kdyby se nic nedělo. Najely by bagry a vše srovnaly se zemí a bylo by, jak se říká, vymetýno. U nás vše jde tak nějak do ztracena. Zato třeba zřícenina hradu Lichnice, Kutná Hora, Kolín, Vranov, Český Šternberk, Žleby a další zůstaly téměř nezměněné. Jen některé citlivé úpravy a bohatý program povznesly tyto lokality mezi ty stále častěji navštěvované.

Vidím kolem sebe mladou generaci, která touží jen po zahraničních dovolených, a to hlavně těch nejexotičtějších, aniž by třeba procestovali svoji rodnou zemi. Když se jich zeptáte na některé významné lokality v naší zemi, jsou jak se říká mimo mísu. Často ani neví, kde se nachází a čím jsou zajímavé. Tak trochu je to ostuda, žít v zemi, kde jsem se narodil a nemít základní znalosti o jejím zeměpisu a historii. Přeci jen, dříve ve škole se nás učitelé snažili seznámit s celou zemí, s jejím zeměpisem a ten propojit s historií a to k nám patřilo i Slovensko a učiva bylo dost. Za to jim patří velký dík. Nemohu se zbavit pocitu, že mladí, ne jistě všichni, nejsou hrdi na svoji zemi. Hranice jsou otevřené, tak co tady, vyrazíme do světa. No nevím, zda se s tím dá ještě něco dělat, řekla bych, že asi těžko.Ale pořád si myslím, i když myšlení dnešní generace je díky otevřeným hranicím zcela jiné než naše, že jejich rodná země na ně bude vždy čekat s otevřenou náručí, je to přeci jejich rodná zem. I když, kdo ví? Ne, že bych souhlasila se vším, co se tu děje, ale vidím hodně cizích turistů, kteří k nám přijíždějí, aby si prohlédli naši krásnou zemi. Bydlím nedaleko Kutné Hory, do které často jezdím a cizince tu potkáte během celého roku, řekla bych od zimy do zimy. Nemohou se vynadívat na její krásu, památky, přírodní scenérie kolem a což další místa - Praha, Karlštejn, Koněpruské jeskyně, Macocha, Sněžka, Šumavská jezera, České Švýcarsko, Lednice, Hluboká, Pálavské vrchy, Jeseníky a další a další. Všude je kolem nás tolik krás jak přírodních – jezera, řeky se svými krásnými zákoutími lemovanými skalami, přehradami, tak i nespočet krás architektonických  - hrady, zámky, zříceniny, města i vesničky s krásnými chrámy i kostelíky a hlavně, u nás je tak husté osídlení, že nemusí nikdo jezdit daleko. Téměř na každém kroku je cosi zajímavého ke zhlédnutí a k fotografování. Ze všech míst na návštěvníky dýchne historie a genius loci daného místa. I když tatáž místa navštívíte třeba po třetí, máte pořád stejný pocit. Ty historické, majestátní stavby mají zvláštního ducha, který ani za tisíciletí z nich nezmizí a já tuto neopakovatelnou atmosféru miluji.

V poslední době jsem se tu a tam potkala s rodinami a menšími dětmi, kteří se snaží, podle jejich řeči, poznávat naši republiku a její krásy. Že by se blýskalo na lepší časy? Že by někomu došlo, že je dobré s dětmi nejdřív poznat zemi, kde žijeme, a potom i třeba celý svět. Že je třeba si vážit naší země, kterou obdivují Japonci, Číňané, Američané a další, protože je starobylá a tak krásná. Snoubí se zde hory s vrchovinou a úrodnými nížinami, řeky pramenící v horách svými koryty protínají celé naše území, jiné menší se vlévají do těch větších, aby pak na hranicích jako majestátní toky opustily naše území a vydaly se směrem k moři. Nádherné pískovcové útvary, krasové jeskyně, propasti, vřídla s minerálními vodami, hojnost rybníků, přehrady a ke všem těmto přírodním krásám přibydou tvrze, zříceniny i hrady, zámky, mnohé z nich se tyčí na skalách nad toky řek nebo nad skvoucími se hladinami přehradních jezer. Nádhera měnící se ve všech ročních obdobích. Dá se říci, že krom těchto přírodních a architektonických krás je zde i život oproti jiným zemím klidnější a snad i relativně bezpečnější.

Jen ještě na závěr si nemohu odpustit poznámku. Hymna naší vlasti a vlajka jsou státními symboly po celé generace .K nim se váže historie našeho státu. Važme si jich, mnoho lidí za ně položili své životy a ty nesmí býti zapomenouti a jim patří náš dík. Vzhlížíme k Američanům, kteří, když hrají jejich hymnu, mají ruku na svém srdci. Oni to tak cítí, je to hymna jejich země, kterou milují a jsou na ni patřičně hrdi. Oni nevymýšlí takové blbosti jako u nás - změnit hymnu kvůli sportovcům. A že sportovců USA, kterým se hymna velmi často hraje za prvenství, je oproti našim dost a dost. Kdo to kdy slyšel takovou nehoráznost měnit hymnu.Vážit si symbolů země, v tom bychom se měli zhlídnout my a mít hymnu ve svém srdci, smeknout a oči upřít na naši vlajku, která třeba právě vstoupá vzhůru. I tak můžeme vzdát hold naší krásné zemi. Já to tak mám a jistě nejsem sama, když uslyším první tóny a slova naší hymny, mám zvláštní mravenčení v těle a po tvářích mi stékaji slzy jako hrachy, které nejdou zastavit. Ale to se dnes v naší zemi moc nenosí. Někteří lidé mají u svých nemovitostí americké vlajky, ale kdo má tu naši – českou? V naší vsi jen já a rodina paní starostky, protože tak to obě cítíme. Ale nerada bych křivdila těm, kteří cítí to, co my, a vlajka naší země vlající na jejich pozemku dává vědět, kdo tu má svůj domov.

Lidé, jak je to hezké u nás doma. Země česká, domov můj...