Mozek upřednostňuje sociálně před fyzičnem. Fyzická bolest odeznívá rychleji a hůř se vybavuje než bolest sociální. Sociální potřeby – důvěra, někam patřit, svoboda, férovost, postavení a další – mají větší váhu a sílu než potřeby fyziologické – nasycení, ukojení žízně, teplo, střecha nad hlavou, sex a další.

Být odstrčen, vyloučen ze skupiny, osamělost, snížení společenského postavení, nespravedlnost, omezení svobody apod. vnímá náš mozek jako hrozbu našemu přežití. Proto je tak důležitá role přátel a rodiny při přípravě, vstupu a žití v penzi.

Snad nejhlubší změnu při nástupu na penzi prodělává naše společenské prostředí. Počty lidí, se kterými jsme dosud byli v dennodenním styku, se radikálně snižují. Opouštíme společenské prostředí, které dosud tvořilo náš svět Máme pocit, jako bychom byli vykořeněni, zbaveni svých „pevných“ společenských vazeb. Převládá pocit osamění a samoty. Tato změna a s ní spojená hrozba je pro mozek tak silná, že ani nevnímá, že ona „samota“, „osamění“ je pouze relativní a ne absolutní. Máme kolem sebe své blízké, přátele, známé.

Avšak mozek od vlivem hrozby (byť jen domnělé) se zaměřuje primárně na to špatné, negativní, ohrožující. Potřebuje pomoci, aby vnímal celý obraz, a nejen jeho stinnou tvář, část. A tak i na náš sociální život a jeho změnu je vhodné se předem připravit., Kultivovat vztahy s blízkými, přáteli, známými.

Zapojovat se do různých aktivit, které nás naplňují a zároveň nám dávají pocit, že někam patříme, ať jsou zájmové skupiny, společenské či komunální, obecní záležitosti, nebo prostě parta na kolo, lyže, tanec, zpěv, charita atd. Krom toho, že někam patříme, získáme většinou i pocit, že se zabýváme něčím smysluplným, přispíváme druhým, rodině, obci, společnosti, světu něčím příznivým.

Vladimír Tuka pro portál i60