Ta jsou dokonalá, ale bohužel ani jim se bolesti ve stáří nevyhnou. Měla jsem za svého života ve svém okolí několik zvířat, a u všech jsem pozorovala ve stáří bolesti.

Já sama jsem byla vždy na bolest velmi citlivá. Hlavně na bolesti zubů, jež mě provázely po celý můj život. S přibývajícím věkem jsem si však na některé bolesti zvykla a přestala je vnímat tak intenzivně, jako v mládí. Začalo to bolestmi po operacích, které jsem zvládala bravurně, a proto jsem měla minimální potíže při hojení operačních ran. Zlomeniny jsem lehce přetrpěla, i různé jiné bolesti jsem v aktivním věku dokázala překonat. Jenomže to se začalo zase věkem měnit. A zase to stáří!

Ano při poslední operaci v roce 2011, jsem chytla do rány angínu a rána se zanítila, hnisala a bolela velmi dlouho. V poslední době mě začala často bolet hlava, oči a klouby. Mí mladší rodinní příslušníci a přátelé mi doporučují návštěvu lékaře. Jenomže já myslím, že to není žádná nemoc. Ano je to stáří. Jsem těžká, opotřebovaná a unavená k smrti. Bolí mě intenzivně záda (zničená cvičením v mládí), bolí mě neustále ústa otlačená protézami, bolí mě nesnesitelně kyčelní klouby (z přílišné zátěže stařeckou obezitou), bolí mě játra (po prodělané žloutence v dětství), bolí mě dýchání (vinou astmatu, provázejícího mě celý život), bolí mě srdce, někdy tak moc, že se nemohu ani nadechnout. Každý orgán v těle mi začal dávat najevo, že ho mám. Bolí a bolí, někdy uši, jindy oči, z toho zase hlava a následně záda.

Prostě v roce 2012, kdy jsem dovršila devětapadesáti let, není jediný den, kdy by mně bylo opravdu dobře, bez bolesti. Bolí mě na průduškách, svírává bolest srdce mě provází alespoň dvakrát denně a bolí mě palec od nohy intenzivně a řezavě, že nemohu udělat ani krok. Bolí mě za očima a hlava v zátylku, bolí mě ramena a trnou ruce, bolí mě kolena a pálí lýtka, hučí mi v uších a nepřestává tento zvuk nikdy. Hučí a píská, šumí a škvrzá, někdy je to k zbláznění, nemohu pro ty zvuky usnout, potom jsem unavená z nevyspání, probouzím se s bolestí zad v kříži, někdy mezi lopatkami. Vstávám ztuhlá a musím se rozhýbat. Mám zvyšující se potíže při zdolávání schodů. Mám opotřebované svěrače, což přináší veliké problémy s udržením tělesných tekutin a zvuků, obzvláště při kašli (a já kašlu skoro pořád). Vypadávají mi vlasy a lámou se nehty, pálí křečové žíly a nosní dutiny, venku neustále tečou z očí slzy. A další a další bolesti a problémy. Bolí a bolí, prostě celé tělo.

Který lékař mi řekne, co je to za nemoc? Každý lékař ví, co mi je! Je to můj věk! Ano jsem stará a všechno výše popsané se bude jenom stupňovat a zhoršovat. Až už to nebudu moci vydržet,  poprosím pána, ať je tak laskavý a ukončí mé utrpení. Myslím si, že to takhle funguje u všech lidí, na celém světě. Prostě to tak je. Někdo netrpí takovými bolestmi tělesnými, ale zase třeba psychickými. Nakonec se ale každý stejně uchýlí k prosbě o ukončení utrpení.

Netvrdím ale, že je stáří ošklivé. Ne, je jenom jiné než mládí. A navíc, je to součást života. Neměnná součást, která potká každého z nás. Zajímavé na lidech je, že každý se chce dožít vysokého věku, ale starý nechce být nikdo.