Za svůj život jsem měla hodně hodně domácích mazlíčků, jeden z nejchytřejších byl dalmatin Artík. Pejsek, který uměl mimo jiné otevírat dveře na požádání, vytahovat klíče ze dveří  a brát sluchátko od telefonu.

Když jsme si koupili Artíka, dalmatince Gajce byl už rok a jeden měsíc. Artík byl malá neobrabaná tečkovaná kulička, ovšem velká chytrá. Jakmile trochu povyrostl, začal lézt na židli a pak i na stůl, který byl přistavený u okna. Jednou jsme jeli nakupovat a nechali psy doma. Když jsme přijeli, bylo mi divné, že Artík neskáče jako vždy nedočkavostí na dveře. Při odemykání jsem  slyšela  tenounké pištění. Běžela jsem do předsíně, odkud se mi naskytl otevřenými dveřmi do kuchyně neuvěřitelný obrázek. Artík seděl na stole a ocas mu visel dolů jako vlkovi z pohádky, který šel chytat v zimě na radu lišky ryby. Nad hlavou měl jako klobouk spuštěný kulatý lustr. Sotva mě uviděl, měl strašnou radost a pak jsem teprve pochopila, proč mě nešel přivítat. Na stůl vylezl lehce přes židli, ovšem dolů  se bál seskočit. Bylo to ještě hloupoučké štěně.

Když bylo Artíkovi asi půl roku, jednou ráno jsem nemohla rozsvítit světlo. Byly vypadlé pojistky. Artík ležel pod válendou a klepal se. Když vylezl, všimla jsem si, že s ním není něco v pořádku. Strašně slintal a nemohl vůbec jíst. Krmení létalo z misky na všechny strany a zdálo se mi, že nemůže zavřít mordičku. Jela jsem s ním k veterináři, ten ho prohlédl a zjistil, že má ochrnutou (spadlou) dolní čelist. Přemýšlela jsem, co se mu mohlo stát a vzpomněla si na ranní příhodu s vyhozenými pojistkami. Bylo to jasné. Artík  kousal do zásuvky nebo do kabelu a dostal ránu elektrickým proudem. Musela jsem Artíka krmit rukou a a hlavně mu dávat pít injekční stříkačkou. Vždycky jsem mu vsříkla trochu vody do krku, zavřela tlamičku a čekala, až polkne. Jazykem nebyl schopný nic nabrat. Navíc jsem mu musela několikrát denně čelist masírovat. Obden jsem s ním jezdila na vitamínové injekce. Tento stav trval téměř dva měsíce. Když už jsme nedoufali v zlepšení a začali uvažovat o té nejhorší variantě, stal se zázrak a Artík tlamičku zavřel. Teprve tehdy nám veterinář řekl, že vůbec nevěřil v jeho uzdravení.

Artík rostl a  kolem osmi měsíců převzal roli vůdce smečky. Musela se mu podřídit Gajka a obě kočky. Naučil se otevírat dveře a vytahovat klíče ze zámku.