Skrze příběhy místních osobností výstava připomíná důsledky nástupu KSČ k moci v únoru 1948 a vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Fotky lze vidět ve Zlíně v Parku Komenského u Zlínského klubu 204 a to od 5. do 25. června.

Kolik lidí jste pro výstavu ve Zlíně a Olomouci nafotil?
Pro výstavy, které v Olomouckém a Zlínském kraji pořádá nezisková organizace Post Bellum, jsem fotil celkem 28 pamětníků. Přestože jsem z malé vesnice Rajhradice kousíček od Brna, najezdil jsem za květen při cestách za pamětníky na dva tisíce kilometrů. Byl jsem u hranic s Polskem na severu Olomouckého kraje, ve vesničce, která má pár desítek obyvatel, fotil jsem ale také ve Zlíně, Uherském Brodě, Rožnově pod Radhoštěm. Cestováním a focením jsem strávil skoro padesát hodin, další hodiny vzala úprava fotek a jejich příprava pro výstavu. Byla to ale krásná práce. 

Kolik je dnes těm lidem roků a v jaké jsou kondici?
Všichni přesáhli sedmdesátku. Trochu nezdvořile jsem se většiny z nich ptal na věk. U nikoho nebyl můj  tip správný. Většinou jsem se o deset, ale klidně i patnáct let minul a vždy jsem hádal méně, než pamětníkům ve skutečnosti bylo. Všichni jsou ve skvělé kondici. Minimálně mentální kondici. Někteří mají bohužel zdraví podlomené, často v důsledku věznění, tvrdé práce či jiné perzekuce komunistickým režimem. Ale mysl mají všichni čistou a bylo obohacující si s nimi při focení povídat!

Který příběh vás nejvíce zasáhl?
Nechci vypíchnout jeden, jsou to všechno silné příběhy a všichni pamětníci jsou velmi skromní. Obdivoval jsem ale jejich optimismus, vitalitu a elán, s jakým k fotografování přistupovali. 

Co se ti vámi focení honilo hlavou?
Musím říct, že většinou jsem přemýšlel o tom, jak bych se já zachoval v jejich situaci. Jak křehká je lidská svoboda, a jak lehce o ni můžeme být připraveni nebo se dokonce sami připravit. A s každým novým příběhem mi docházelo, jak důležité je tyhle příběhy posbírat a dále vyprávět. Na to špatné se totiž strašně lehce zapomíná, lidská paměť je milosrdná. 

Vaším největším koníčkem je cestování. Rád jezdíte po světě a fotíte. Narazil jste na svých cestách na podobně silné příběhy?
Cestuji hodně. Smutné je, že podobné příběhy jsem vyslechl třeba v Barmě, dnešním Myanmaru, psal jsem články o Pol Potově genocidě v Kambodži, zaznamenal příběhy lidí poznamenaných válkou ve Vietnamu, která se podepsala také na životech obyvatel sousedního Laosu. Mnoho podobných životních cest prošli lidé v Rakousku, ve Španělsku, Itálii či Portugalsku. Čím více cestuji, tím větší mám pocit, že ještě nebyly všechny podobně smutné a vypjaté příběhy napsány a odžity. Ale věřím, že některé můžeme změnit na šťastnější právě připomínáním těch tragických.

Čemu se ještě věnujete?
Jsem fotograf, novinář. Právě cestování, které jsme už zmínili, a díky kterému mohu u nás v ČR ukazovat, jak se u nás žije krásně, jak se máme proti jiným národům dobře, mi přijde smysluplné. Protože já a moje žena si myslíme, že je třeba s tímto pohledem začít už v dětství, založili jsme stránky www.objevimesvet.cz, kde se snažíme rodičům pomáhat překonat strachy a obavy z cestování s dětmi. A našim příkladem je chceme také inspirovat, ukázat jim, že to jde.