Ovšem došla jsem k závěru, že si to moje zdevastovaná tělesná schránka zaslouží. A jen bůh ví, proč mě manžel v mém rozhodnutí tak vydatně podpořil…

Vždyť jedu téměř na měsíc do lázní už po čtvrté za sebou! No, dejme tomu, že si jednou do roka na ten poklid v domě už zvykl. Všechno prádlo má vyprané, košile nažehlené, hrnec guláše v lednici. A s vidinou sledování fotbalu v pracovně i v obýváku zároveň mu naše odloučení nepřipadá tak tragické. Po třiceti letech manželství na to má plné právo. Ostatně, co budu zapírat, i pro mě má takový ozdravný pobyt v lázních spoustu vedlejších blahodárných účinků. Jen kdyby se po obou totálních endoprotézách kyčelního kloubu nepřidalo ještě bolavé koleno, loket a rameno…

Loni ve Velichovkách byla úžasná parta. Kamarádku jsem si tam našla hned druhý den, a po prvním tanečním večeru jsme měli rezervaci u toho nejveselejšího stolu na celý pobyt.  

Netrvalo však dlouho, a mohla jsem si tam otevřít manželskou poradnu. Nevím, čím jsem si to zasloužila. Možná tím, že jsem byla u stolu nejstarší a se svými třemi manželstvími patrně i nejzkušenější. Takže aniž bych o to jakkoli usilovala, stala jsem se lázeňskou vrbou. Těch tajných příběhů, co jsem tam vyslechla a těch rad, co jsem rozdala! Kromě jiného jsem řešila rvačku o chlapa přímo na parketu, jinému jsem zas pomáhala křísit okoralý vztah s manželkou. Své srdce plné zklamání a nejistot mi postupně otevřel i zdánlivě suverénní lázeňský švihák, o dva roky mladší než můj syn…

Letos jsem už podruhé v půvabných Lázních Bělohrad. Preventivně jsem požádala pana primáře o procedury maximálně zatěžující můj pohybový aparát, abych víc rehabilitovala a míň radila. Taky jsem díky tomu třetí den úplně odpadla. Po náročném cvičení na míči, což byla v pořadí sedmá procedura toho dne, jsem se dobelhala na pokoj a zalehla. Vtom mi zazvoní mobil. Moje milovaná maminka. Žije v domově se zvláštním režimem. Nikomu jinému bych to v tu chvíli nevzala, ale jí ano. Trpělivě jí po sté oznámím, že jsem v Lázních Bělohrad a ona se tomu po sté podiví. A pak má najednou světlou chvilku.  

„Ale tys mi to už říkala, vidˇ?“ zeptá se.
„Ano, mamuško, říkala, ale to nevadí, já ti to ráda řeknu zase znovu“.  
A ona na to: „Co já mám vlastně s tou pamětí, jak se tomu říká?“
„Alzheimer, mamuško“ odpovídám pravdivě na její otázku.
„Jó…. tos už taky říkala! Alzheimer! Já vím! To je ten chlap, co tady se mnou bydlí místo tatínka, že jo?“
Pobaveně se zasměju.
„A víš, co je na něm nejlepší?“ pokračuje maminka veselým hlasem. „
Že tě nic nebolí,“ odpovím s lehkou závistí.
„Ne. Že mu nemusím vařit guláš a žehlit košile!!!“  

Myslím, že moje maminka je na tom často mnohem líp než já…  

Hezké vztahy v běhu času vám přeje

Hana Švejnohová