Když má moje dcera 12ti hodinovou směnu v nemocnici, tak mám na starost jejího psa Roksinku. Ona je to fenka. Většinou je to 5 x do týdne.

Já a pejsek jsme spolu rádi a chodíme na dlouhé procházky do přírody. Tyto procházky jsou pro mne pohodové a je stále na co se dívat. Chodíme přes louky k lesu a k rybníku Drozďák, kde se, když je horko, Roksinka vykoupe. Vždy se zastavím uprostřed louky a zahledím se do brdských lesů a je mi nějak dobře na duši. Řeknu si, když mám starosti, že tento pohled stojí za to žít a vidět, jak se všechno kolem zelená a kvete. Roksince nesu  míček, za kterým se honí, a já mám radost z toho, jak je čilá a zdravá. Můžu ji nechat se potulovat bez obojku, neboť je poslušná a nikoho neobtěžuje. Pouštím ji, ale jenom dále od lidí, kde se může proběhnout a chvilku řádit. 

Když se vracíme obě už ušlapané a unavené, tak jí dám obojek a spořádaně jdeme domů, kde nás čeká umýt packy, napít se a dostat něco dobrého na zub, než přijde dcera domů. Já odcházím a ona zaleze do svého pelíšku a čeká na dceru. Zjistila jsem, že tyto procházky mi dělají dobře, i když je to někdy náročné.