Pozdrav po 60 létech  od dosud žijících instruktorů a spoluletců z bývalého aeroklubu Otrokovice

Nikdy jsem nevěřil různým pověrám, a tak jsem se již v r. 1956 v pátek 13. dubna rozhodl vykonat  svůj první samostatný let ve větroni. Spolu s mým nejlepším kamarádem, spolužákem na průmyslové škole v tehdejším Gottwaldově  i v aeroklubu, jsme utekli z poslední vyučovací hodiny ze školy a odjeli  trolejbusem na letiště v Otrokovicích, kde nás čekal prověřovací let.

Podle tehdejších předpisů musel přezkoušení provést jiný instruktor než ten, který vedl náš základní výcvik, v našem případě přímo krajský sportovní komisař. Můj kamarád  Karel byl poněkud pověrčivý a při přezkoušení neobstál. Mně se naopak podařilo bezvadně provést všechny předepsané mírné i ostré zatáčky, vybírání mírných i ostrých pádů letounu i vybírání vývrtek a k samostatnému letu jsem byl připuštěn. To dále potvrdilo můj postoj k různým pověrám včetně pátku třináctého.

Po dalších šedesát dva let mého života jsem, zažil desítky konfigurací dat pátků třináctého, aniž by se mi něco nepříjemného přihodilo. Až letos konečně došlo na konfiguraci pátku třináctého zase na duben, devět dnů před mými osmdesátými narozeninami. Abych zažil alespoň něco trochu „adrenalinového“, vyšvihnul jsem se do sedla vnoučkovy oblíbené strakaté kobylky Amálky a projel se na ní podél Berounky.  (U mého částečně autistického vnoučka slouží výcvik jízdy na koni jako součást léčebné terapie).

Jinak doufám, že se mně ještě podaří několik desítek dalších pátků třináctého na této planetě úspěšně přežít.