S mým mužem žádného společného potomka nemáme. Funkce dědečka vyženěných vnoučat z mých předešlých manželství se mého muže prakticky netýká, a když, tak jen okrajově. Přesto je v tomto směru velmi citlivý…

Veškeré návštěvy u nás doma obvykle domlouvám já. V praxi to znamená, že předem vím, kdy a kolik osob se dostaví a můžu se na to patřičně připravit. Tento postup považuji za běžný a normální. Nikoli ovšem můj muž. Takže když mi v neděli hodinu před polednem šťastně oznámí, že se u nás za chvilku staví jeho syn s celou rodinou, aby pomohl odzimovat bazén, já jeho radost nesdílím. Naopak. Beru to jako ránu pod pás, jako podlý útok na moji moravskou pohostinnost.

Nemám nedělní oběd pro šest osob! A podle toho se taky zatvářím, což můj muž okamžitě hodnotí jako negativní přístup k jeho rodině a tudíž následuje hádka. On prostě nedokáže pochopit, že jsem po své mamince zdědila podmíněný reflex, spojený s oznámením jakékoli návštěvy, nota bene v době oběda: do mozku mi taková informace automaticky vystřelí otázku, co jim nabídnu. Nemůžu za to, je to ve mně jako v koze. Svojí mamince jsem tuto přehnanou hysterii kolem „žvance“ vždycky vyčítala a sama dnes dělám totéž. Přitom to nakonec vždycky dobře dopadne. Tuňáková pomazánka jako předkrm, zbytek polévky rozdělím vnoučatům, a po vykonané práci to jistí smažák v místní hospůdce.

Děti odjely a můj muž byl tak spokojený, že mi na usmířenou nabídl společnou procházku jarním lesem za našimi humny…

Hezké vztahy v běhu času vám přeje 

Hana Švejnohová