Vystřídala se všechna roční období. Kolektivizace zemědělství byla v plném proudu. Kdo nevstoupil do JZD, byl potrestán pokutou, a mým rodičům zrušili členství v KSČ. Tatínek chodil s rukama v kapsách, vesele si pohvizdoval a nás  poučil: " Děti, nikdy do žádné církve, do žádné strany. Všechno je to podvod!" Rodiče dojížděli za prací do města, mně a bratrovi přibyly povinnosti. Žili jsme z minima. 

"Kdybychom si všechno nevypěstovali, neuživili bychom se", svěřila se jednou  maminka paní učitelové a mne ta věta děsila i v noci. Obrečela jsem každé kuřátko, které natáhlo brka, záhony zničené krupobitím, zákaz trhat ovoce v zahradě, která bývala naše. Venkovský grázl mi ukradl notýsek a napsal mi pod samé jedničky  POČTI  5  UČÍTEL. Zmlátil mě a já mu kusem cihly rozrazila hlavu. Všichni mě kárali, zastala si mě jen paní Bulica. "Dobře jsi udělala, musíš se umět bránit", řekla s ledovým klidem a chystala se na cestu do Jugoslávie. Nedojela, v Praze ji na přechodu srazilo auto.

Paní Bulicu jsem neviděla hodně dlouho. Když ji sanita přivezla, položili ji i s tvrdou podložkou na postel a tak ležela několik týdnů. Měla poraněnou páteř a docházela k ní rehabilitační sestra. V krásné zahradě jsem sedávala sama. Pan nadlesní dal zahradu mým rodičům k užívání. Ulevilo se mi, uživíme se! Seděla jsem mezi růžemi a brblala polohlasem, jaké mám trápení na tom světě, a že nevím, zda dokáži zazimovat růže tak, aby měly korunky v zemi, jako to dělala paní Bulica. Chodila jsem k ní do ložnice a vyprávěla o všem možném. Podávala jí berle, když už mohla chodit, a nosila za ní stoličku, aby si mohla sednout, když už chůzi nezvládala a stěží došla z ložnice do kuchyně. Rok nevyšla z bytu. Chtěla jsem jí udělat radost a umyla jsem v kuchyni podlahu. Drago ždímal hadr a já myla. Linoleum jsem napastovala, obalili jsme si nohy hadry a podlahu naleštili. Bulica se zase usmívala. 

Čas ubíhal, paní Bulica odložila jednu berli, za čas i druhou a opírala se jen o hůlku. Tu už nikdy neodložila. "Pojedeme do městečka", řekla. A jely jsme. Zavedla mne do obchodu s oděvy. " Vyber si, co se ti líbí, já ti to koupím za to, že jsi mi tak pomáhala". To bylo poprvé, kdy jsem se mohla rozhodnout sama, a vybrala si kostkovanou šatovou sukýnku, která mi moc slušela. Maminka se trochu zlobila, ale když přišla poděkovat, uvařily jsme kafíčko a kakao a paní Bulica přinesla na stůl album. Byla jsem plna očekávání. Ukazovala mamince rodiče, pomalu otáčela až k růžovým lístkům v průhledné fólii....a konečně otočila i tuto stránku. Maminka nic neříkala, jen stiskla paní Bulice ruku.

Dívala jsem se na malou bílou rakev, ve které leželo bleďoučké děvčátko v dlouhých bílých šatičkách, přes čelíčko mělo věneček a celé bylo obložené střídavě bílými a růžovými růžemi. Viděla jsem tak poprvé pohřeb i náhrobek, u kterého rostly dvě růže, bílá a růžová. " Záškrt", řekla paní Bulica a oběma  se koulely po tvářích slzy. Ten obraz z mé mysli nikdy nevymizel. Bylo mi 11 let.