Po 50-ti letech marného pracování o výdělek peněz jsem se rozhodl odměnit se třítýdenním lázeňským pobytem, zadarmo. V životě jsem toho nakonec víc zdědil, než vydělal prací!

       Přišel mi poukaz do Lázní Jeseník. Včas jsem se vydal koupit si jízdenku na Autobusové nádraží Praha Florenc. Už v městském pražském autobusu se rozléhala ruština. Drsnější bylo poruštění Prahy, na nádraží. Úplně téměř všechny nápisy byly v azbuce. Ještě, že má generace ji umí ze základní školy. Chudáci jí neznalí mladí! Jeden z nápisů nabízel pracovní zaměstnání v Praze každý den, jenom ale do 15. hodiny! Se soumrakem východní nezaměstnaní, už práci ten den nenaleznou!

       Má jízdenka byla o několik stovek dražší, než bývala dříve.

       Na odjezd jsem se dostavil včas. Mrzlo, sněžilo a kouřit na nádraží se smělo jenom pokoutně.

       Na vedlejším sedadle seděl poloslepý penzista. Měl pěnu u úst a mezi nohama měl dvě berle. Bál jsem se ho. Nebylo to nakonec až tak zlé, rozpovídal se. Pěna u úst nebyla od vztekliny, ale od neomyté zubní pasty. Berlemi mezi nohama neustále kroutil a tak spolusedící ohrožoval.

       Autobusák byl „kruťák“. Nenaložil jen tak každého. Babu s čubkou bez košíku třeba odmítl, musela si vystoupit. V polích pak odmítl naložit dva cestující, mají si prý využít místní spoje, ne však dálkovou linku!

       Autobusy sem z Prahy dojely za šest hodin!

       Hotel Priessnitz je budova asi z roku 1820, je ve výšce 620 metrů.

       Se vstupem do hotelu Priessnitz hned došlo k maléru. Rotační elektrické dveře se zasekly, praštily ženu do nosu, kyprou lázeňačku musel vyprostit až lázeňský mechanik.

       Dalším zjištěním jsme objevili, že tři tamní věhlasné hospody zbankrotovaly. Ve zbývajících dvou se nesmělo kouřit! Se jménem Nekvasil jsem byl rozhodnut pít tam jenom kvasnicové pivo.

      

       LÁZEŇSKÉ ZVYKY

       Lázeňačky ve volných chvílích posedávali v hale hotelu, hrály karty či si pletly. Mluvily mezi sebou jen málo. Neoplývaly duchem, měly mdlé výrazy tváří. Některé měly zadečky široké na tři a půl cihly! Mé oko nemělo kde spočinout! Měly dlouhé, ale tupé pohledy.

       Některé si mordovaly těla chůzí s holemi, po zledovatělé lesní cestě, vichřicí padající vysoké lesní stromy ale nikoho za nás nezabily.

       Moravští obyvatelé se mezi sebou ještě zdraví, někteří se dokonce usmívají! Lázeňští „šviháci“ tu za mého pobytu nebyli.

       Jedno odpoledne se před hotelem ozval hrozný řev. Hrůzou jsme vyběhli ven. V černých kaftanech a černých kloboucích tam jásali čtyři opilí Židé. Byli to soukromí piloti„aviatici, slavící výročí dřívějšího pilota Kašpara.      Pomalu se odsunuli do rezervovaných prostor, tak jsme si oddychli. Tihle bohatci pak vysedávali i v naší hospodě, popíjeli kořalku TULAMORE, za láhev 1500 korun!

       Žilo tu nedávno ještě mnoho polodivokých koček. Loni už ale ne, zmizely. Zbývající jsem krmil salámem, nechtěly. Byly jím přežrané, ani nebyly přítulné.

       Nadýchání horského vzduch už není zadarmo! Stálo 15 korun denně! Jako by si ho lázně vyráběly či dovážely odjinud!

       Občas projel zimní lázeňskou silnicí i osamělý automobil.

       Lázeňské město bylo však bezpečné i v noci. Osamělé ženy se nebály vyjít z bytů, ani po soumraku.

 

       TRAFIKANT

       V současném nekuřáckém běsnění by se tu uživil i noční trafikant. Koupit si cigarety a sirky v noci, je tu nemožné! Musí se mít zásoby z bílého dne, to se dá koupit vše, do 16. hodiny. Pak už je „stanné právo“!

 

       JESENÍK MĚSTO

       Udivila mně zdejší láce potravin. Třeba kilo prasečí hlavy stálo jenom 12 korun!

       Nákupní košíky se tu moc nepoužívají. Chudí horalé nakupují jenom jednu věc, a to do jedné ruky.

       Ve městě měli neobyčejně levní a dobré jogurty. Bral jsem si jich několik a vozil autobusem nahoru, do lázní. Začali mi říkat jogurtový Miloš.

       Koupil jsem si tamní víno „Jeseník“; bylo to nejhnusnější víno mého života!

       Do města Jeseník jsem se pak vydal za jednoduššími nákupy, než jsou tytéž, v Praze. Vstoupil jsem do moderního obchodního domu Maxim Gorkij. Ten už byl vietnamizovaný. Měli všechno, levně a ochotně.

       Prvně v životě jsem tu uviděl bustu Gogola. Měl obrovský a zalomený nos. Když otočil hlavu, musel asi na Rusi vzniknout průvan!

       LÁZEŇŠTÍ HOSTÉ

       Už tu byli jenom tři bohatí a veselí horníci. Některé matky měly s sebou i kojence.

       Veselí a bohatí byli i lázeňští železničáři.

       Někteří muži měli velká břicha, jako v devátém měsíci těhotenství!

       Plná Invalidní. Byla mladá a pohledná. Libovala si ze života, přivydělává si pletením, malováním obrazů a jejich nezdaněným prodejem.

       Přerostlá. Měla postavu 190 centimetrů, nohu 45. Těžko hledala přítele, nakonec ho našla, a ten přijel sem za ní. Byl na ně zajímavý pohled, do té jejich výšky!

       Trojčubčí. Vláčela parkem pořád tři psy. Musela za ně zaplatit asi troje poplatky, to za jejich budoucí výkaly!

       Hranatá hlava. Měla lebku jako krychle. Že se vůbec mohla narodit, jak to asi vypadali její rodiče?

       Nervní lázeňačka. Přicházela na snídani se samomluvou. Říkala a opakovala: nikdo na mně nemluvte, celá se třásla!

       Muži středního věku byli ostříháni dohola, měli však vousy.

 

       POLICIE

       Dorazila do lázní i v jednu neděli odpoledne. Vyslýchala mladší ženu. Dozvěděl jsem se, že jí ukradli jenom mobilní telefon, žádné to znásilnění. Nakonec ho ona našla, ve své kabelce! Recepční mne napomenula, prý jsem drbavý, jako ta filmová stará Kelišová.

 

       BYDLENÍ     

       Jako společníka jsem měl v pokoji Pepka Blivajze. Byl jen o měsíc mladší než já. Dříve pracoval jako kovář, postavu měl ale jako chcípáček. Oba jsme chrápali, přijatelně pro oba. Byli jsme oba už letití. Hned po první noci ráno přišla delegace dvou zdravotních sester. Přišli přepočítat naše mrtvoly! Byly zklamané, oba jsme ještě žili a usmívali se. Tak to hned daly do záznamu.

        Blivajz měl zácpu a tak přes den i v noci popíjel projímavou minerálku šaratica. Pak blokoval společný záchod.

Přes den i v noci polykal léčivé tablety.

Jinak měl nemocné srdce, na to si ale nestěžoval. Rád se mnou chodil na krátké procházky, kolem hotelu.

       Blivajz hned první den ztratil veškerou dokumentaci, byl z toho „tumpachovej“! Sestra, mu řekla, že bez dokumentace může jet rovnou domů! Našla se až třetí den, na parapetu.

       Svěřil se mi, že si nepamatuje jenom jména, čísla a lidské tváře. Ostatní si prý pamatuje dobře…!

       Jednou v noci ho svěděly nohy, podrbání mu nepomohlo. Šel tedy vyhledat lázeňskou lékařku. Ta mu prodala protidrbací mastičku, za 200 korun. Pomohla mu!

       Byla to tu každodenní mela. Pětkrát denně nástup na procedury, třikrát nástup na jídlo. Pořád se muselo vše vykládat a nakládat do kapes. Docházelo tak ke ztrátám dokladů. Pořád jsem hledal rukavice, čepici i šálu.

       Platil tu stále zákaz sušení hub na pokojích.

       Několikrát denně se luxovaly koberce, léčí se tu i alergici. Ti potom nekuckali.

       Spolubydlící si mazal nohy jinou léčivou mastí. Jednou v noci to popletl, pomazal si je zubní pastou. Druhý den si liboval, jak moc účinná byla, než ta předepsaná lékařská mast! Hned byl úplně doléčen!

       Také si před spaním pravidelně pomazával hemeroidy.

Uměl jsem odpočívat. Některý den jsem nevylezl z pyžama. I d hospody jsem v něm chodil. Nikdo si toho ani nevšiml. ¨

Dole v hotelu byl elektrický rotační čistič bot, měl různé kotouče.

       Jeden zdejší pavilon byl rezervován jenom pro sirotky.

      

       POČASÍ

        Bylo tu mnoho venkovních teploměrů, některé elektrické, jiné lihové. Všechny ukazovaly různé teploty! Začali jsme věřit jenom těm klasickým, lihovým, neporuchovým.

       Bylo to tu už skoro zimní, dokvétaly jenom astry, růže a macešky. Vichřice tu byly neuvěřitelné, sotva se dalo udržet na nohou, jako v té Antarktidě!

       I vzduch tu prý byl prý léčebný. Přicházel přímo od Baltu. Měl elektricky správně ionty.

       Některé léčebné prameny jsou z hloubky až 800 metrů, bývají teplejší než venkovní vzduch!

       Po nasněžení byly na bílém sněhu dobře vidět lidské i zvířecí mýměšky.

       Vichřice byly tak silné, že TV Vysílač Praděd se moc třepetal. Některé programy proto nebylo možné přijímat!

       Zrovna tam tehdy břádil hurikán Herbert.

 

       JÍDELNA

       Ještě před výdejem potravy stálo před jídelnou obrovské množství žen. Mluvily všechny najednou, některé si ještě pořvávaly do mobilů. Jak bohaté zážitky asi před tou chvílí prožily?

Byla sto spíše telefonní centrála. Ženy pořád žmoulaly mobilní telefony, při polévce, hlavním jídle, moučníku i kompotu. Povídaly si takové blbosti, že bylo lepší tomu nenaslouchat a odpojit si sluch.

       Prostor byl stísněný, bylo tu moc stolů a hostů, naráželi jsme zády na sebe. U vedlejšího stolu seděla strávnice a zabírala až moc místa. Na židli dozadu si položila kabelku a pak si teprve dosedla. Musela i se židlí silně couvnout dozadu. To rozlítilo naši spolustrávnici. Došlo k hádce, obě bojovnice povstaly a schylovalo se k ženské „zabíjačce“! Nedošlo k ní, druhý den ta sokyně odjela.

       Naše spolustolovnice, pokud netelefonovaly, strašlivě mluvily. Nechápu, jak při tolik intenzivním mluvení vůbec mohly rozkousat a polknout sousto? Jen chvilkami střídavě vykřikovaly: mně bolí hlava, mně bolí břicho!

       Některé stolovnice přibíhaly ke stolům se vzorně naservírovaným jídlem s kastroly v rukou. Lžící do nich „nahnětly“ jídlo a s kastroly odběhly do ložnic. Tam teprve jídlo pozřely, asi lžící! Pak pravděpodobně pracně omývaly soukromé kastroly a příbory ručně. Zbytečné to pracování.

       V jídelně chyběly malé lžičky. Museli jsme si míchat čaje kuličkovou tužkou. Nezemřeli jsme.

       Jídla tu vařili jenom na vodě, bez koření a bez soli. Bylo to napsáno i na jídelním lístku. Měla hodnotu 2000 kilokalorií, tedy dávku stačící jen pro úředníky. My jsme byli procedurami ale tělesně namáhaní, potřebovali jsme jich 5000! Mívali jsme hlad!

       U jídla posedávala debilní pacientka s doprovázející matkou. Dospělá dcera u jídla vykřikovala hlasem a obsahem malého dítěte. Okřikovaly jsme je až ona nakonec nevyřvávala.

       S chutí jsem se zakousl do prvního horského rohlíku; hned jsem si ulomil přední zub. Vypadal jsem jako Kvasimondo; styděl jsem se na sebe podívat do zrcadla. V horách ses tím nedá nic moc udělat. Vypadal jsem jako propuštěný trestanec před Hlavním nádraží Praha!

       Naše spolustolovnice pořád vydávaly mluvní zvuky (střevnily se). Počínal jsem se rozvinout kdysi ušlechtilou lázeňskou konverzaci, třeba o tom počasí. Odpověděla mi, že tohle jídlo by jejímu manželovi nechutnalo. Také se takovému tlachání říká „sdělování“, mnohým k životu docela postačuje!

       Jen dosedly k talíři začaly telefonovat. Musely rychle sdělit, že celý ten den se nic zajímavého nestalo.

       Jeden lázeňák se zakuckal velkým hltem čaje. Servírka byla bystrá, hned mu donesla sklenici studené vody. Tak neskonal na místě!

       K jídlu nám přikládali typické „jesenické ovoce“ (pomeranče banány).

       Jednou nám předložili králíka. Ženy ho vychutnávaly, jako lahůdku. Druhý den hořekovaly, prý celou noc problinkaly! Proto já králíky nežeru!

       Ženy se nad předloženým jídlem „ofrňovaly“! Asi byly přejedené lázeňskými dorty?

      

       LÁZEŇSKĚ POSTAVIČKY

       Rýmovice - Kýchavice. Odkýchla si dvakrát za minutu, rušila nás při polykání. Při kýchání mockrát mrkala očima. Raději byl si jí nevšímat.

       Přepadená. Seděla u našeho stolu, nenáviděla muže! Jednou v noci ji v Praze u Petřína přepadli dva barevní lupiči. Ukradli jí kabelku, nic hodnotného tam ale neměla. Neznásilnili ji! S kolegou jsme ji uklidňovali, že mi jí opravdu neublížíme. Nevěřila nám.

       Zlatnice. Byla kyprá usměvavé a přátelská. Očekávala dodání jejího kufru s pradélkem po celý první týden. Musela si koupit nové. Došel jí až v polovině pobytu!

       Některé neukojené vdovy se ukojovaly petrchtováním okolí; plísnily kolemjdoucí.

       Sebevražedkyně. Byla pohledná a společenská, mladá žena. Bývala zaměstnána jako bezpečnostní referentka. Jednou povolila svářečům svařovat v kotli po organické výbušnině. Bouchlo to, byli čtyři mrtví, a pak ji soud uznal vinnou. Jediné možné řešení bylo zešílet a pobírat invalidní penzi. Před tím se rozhodla zabít se skokem z okna. Celou noc popíjela kořalku a kouřila. Psala při tom dopis na rozloučenou. Ráno vylezla na okno. Zrovna „čubičkářky“ venčily psy. Zamyslela se, pádem těla dolů by přeci mohla zabít čubu a nedej Bože i jeho paničku. Slezla zpět do bytu a s dopisem odešla na psychiatrii. Hned jí navrhli invalidní důchod. V hospodě nám s omluvou vyprávěla židovský vtip. V současnosti jedna penzistka vyhrála v loterii několik milionů korun. Přišel reportér a ptal se jí, co bude s tolika penězi ve svém věku dělat? Rozhodně odpověděla, postavím pomník Adolfu Hitlerovi! Žurnalista se podivil, takovému zločinci? Nevěřil a znovu se zeptal, co s těmi miliony? Postavím pomník Adolfu Hitlerovi! Proč? Vytáhla předloktí s vytetovaným číslem z koncentračního tábora. Ukázala na čísla se slovy: tahle čísla vyhrála!!!

       Při jízdě místním autobusem se řidiče jedna žena ptala, zda už dnes náhodou nevezl její kamarádku, Máňu? Prý vypadá úplně obyčejně. Odpověděl jí, že dnes vezl 600 lidí a jejich tváře si už nepamatuje!

       Samomluvící Trpce vzpomínala na svůj loňský návrat z Ukrajiny. Na celnici bylo pro ni dusno. Musela se na celnici svléknout do naha. Pak před celnicí musela dělat dřepy. Co dřep, to vypadnutí jednoho zlatého prstenu! Pak s ní sepsali protokol, měla uvést své zaměstnání. Nemohla přiznat, že je přeci zlatnice. Tak tam uvedla, že je uklízečka v blázinci. Smířili se s tím.

       Mastičkářka. Byla mladá a také už pobírala malou invalidní penzi. Pocházela ze severních Čech, tam sbírala léčivé rostliny, vyráběla z nich masti a prodávala je. Také za peníze vyučovala angličtinu. V rodném městě už se bála o život (kriminálníci jsou na ulici i ve dne). Vystěhovala se do prý bezpečnějších Beskyd. Prý tam bude dělat to samé. Od té doby se neozvala. Asi už nemá ani na jídlo!

       Sukničkář. Byl to už dospělejší muž. Přijel v černé sametové sukni. Byli jsme všichni udivení. Zeptal jsem se ho. Prý má natolik zapaření rozkrok, že spodky nemůže vůbec nosit! Udivil nás ale znovu. Ráno si šel načepovat „lázeňský čaj“! Natáhl ruky a okamžitě ve mdlobách padl na zem. Servírka hned přivolala lázeňskou lékařku. Ta přiběhla rychle, i s lékařským zavazadlem. Vzkřísila ho a odvedla na ambulanci. Druhý den přišel jako křepelka, už nikdy nás ničím nepřekvapil.

       Rozvleklá. Byla velmi hovorná. Když chtěla obyčejnou stručnou věc říci, používala pět vět. Já to umím říci jen jednou holou větou!

       Vyzáblá. Byla opravdu moc hubená. Vyprávěla, že sestra, u jejího obvodního lékaře se ji zeptala: vy ještě žijete?

       Prstenová. Byla řádně, trvale a pevně vdaná. Manželovu nevěru snášela velmi lehce. Mohl odejít na libovolnou dobu, s jí neznámou ženou. Po návratu nic nemusel vysvětlovat. Musel jí ale věnovat jeden zlatý prsten. Pak bylo vše v pořádku, a na dlouho.

       Mdloby. Když u snídaně omdlel další pacient, polovina strávníků křičela otevřete okna, druhá půlka zavřete okna! Jedni je otvírali, druzí zavírali. Při tom si i nadávali.

       Šílený kuchař. Už také pobíral invalidní důchod. Vaření v hospodě mu vůbec pracovně nevadilo. Horší pro něj byl kuchyňský počítač. Ten se nenaučil, raději odešel do invalidní penze.

       Opavská švadlena. Byla starší pohledná a noblesní žena. Seděli jsme v hale a čekali na koncert. Posteskl jsem si, že nové koupené kalhoty mi nemá kdo zkrátit? Opavanka řekla, že by to šlo i v ruce, prý ale nemá jehlu a nit. Moravěnka u našeho stolu prý nit má, ale jenom černou. Hned jsme se domluvili, já zaběhl pro kalhoty, ona pro nit. Vše jsme si předali. Se švadlenou jsme pak zaběhli na prázdný pánský záchodek. Tam mi na oblečených kalhotách vzala míru. Vytrhla ze svých vlasů jehlici a s ní si mou nohavici propíchla. V poklidu se vrátili a očekávali hudební zážitek. Druhý den jsem měl mé kalhoty na hotelové recepci.

      

       KOUŘENÍ

       Hned první den si mne vyhlídla vychrtlá lázeňská uklízečka. Z očí mi koukaly peníze a radost z mého vykuřování. Dal jsem jí jednu cigaretu, později další, pak i darované bonbóny. Byla mi vděčná. Krásna na ní byla jenom dokonalá umělohmotná paruka.

       Vykuřoval jsem si na balkonu, ve druhém patře. Větry odnášely můj dým dalekým směrem. Ve vichřici jsem měl na sobě tlustou koženou bundu a koženou čepici. Dole se plazil o berlích starý manželský pár. Měli mezi sebou „hluboký manželský citový vztah“. Hádali se mezi sebou hlasitě. Když mě uviděli nahoře kouřit, hned měli důvod nadávat mi. Zařval jsem na ně: starejte se o sebe! Ztichli, bylo to na ně asi moc složité?

       Jiné nekuřačky jsem okřikl slovy: najděte si chlapa přijdete na zdravější myšlenky!

       Kolemjdoucí staré panny musely také seřvávat náhodné muže. Ulevily si tím.

       Ženy s kojenci posedávaly před hospodami, popíjely pivo a kouřily.

       Žádná z lázeňaček neměla sexy chůzi. Ani chůzi řečenou, nese se jako pětka do záložny!

       Spolukuřákům jsem tvrdil, že kouření na čerstvém vzduchu je zdravější!

       Jako pražský kuřák jsem až v lázních cítil, jak moc prouzené mám oděvy. Samotnému mi to vadilo!

       Některé vdovy měly hormony rozházené. Potřebovaly se zklidnit. Musely seřvat nejbližšího chlapa., tím získaly klid v duši!

       Pro kuřáka to tu byl očistec!

       Hulili jsme tajně v parku, ve dne i v noci, některé kuřačky měly děsy v tváři. Bály se pokuty od dozorce. Noční park pak zářil rudými oharky cigaret, ani světlušky by ho nedokázaly tak rozzářit!

       Venku za mrazivých nocích nám průdušky jenom duněly. Měli jsme kašel „Rychnovský, Ryýchnovskýíýý“, Rych… . Kolemjdoucí nekuřačky na nás pokřikovaly: udav se, potvoro! Jste prašiví, vy kuřáci!

       Kouřil jsem ve vichřici na balkoně. Na hlavě mí vítr urval čepici. Polštářek pode mnou promokl a zledovatěl. Vichr ho odvál někam na Moravu.

      

       RESTAURACE

       K pokroku došlo i s prodejem kávy. Všude nabízí vedle cukru i umělé sladidlo.

V provozu tu byly jen dvě. Nesměli do nich psi ani kuřáci. V jedné z nich občas hrála i kočovná kapela. Ženy tančily spolu. Horští hudebníci se tu občas i uživí!

      

       PROCEDURY

Elektrospánek. Byl se zakrytými očima. K tomu byl zvuk do sluchátek. Nesmělo se při něm chrápat. Chrápali jsme, jemně nás budila sestra. Horší bylo poslouchání chrápotu okolních. Každý chroptěl v jiné tónině! Nevyhovoval mi. Moc v něm řvali mořští ptáci, bál jsem se, že mě pokálí.

       Elektrické křeslo bylo masážní. Mělo obrovskou sílu, větší než masírující člověk! Dělalo mi to dobře.

       Měl jsem předepsanou masáž zad. Masér byl hluchoněmý a měl ještě rýmu. Z nosu mu kapalo na má masírovaná záda, přežil jsem to.

       Mým dětským snem bývala keramika. Měl jsem tedy předepsanou ergoterapii. Chtěl jsem si ve chvilce vytočit pivní džbán, zdálo se mi to jednoduché. Trenérka keramiky se mne zeptala, jaké předchozí kurzy jsem už absolvoval? Když jsem odpověděl, že žádné, zachmuřila se. Můj první džbán bych si dokázal vytočit až po pěti letech studia! Vzdal jsem to.

       Léčebnou kůrou bylo i zalévání do parafinu. Žádný však léčebný zázrak. Připadal jsem si jako školák v biologickém kabinetu.

       Lázeňkská masérka se rozpovídala. Byla matka samoživitelka. Pobírala 12 000 korun. Právě jí odebrali přípatek na dítě, prý mají až dost! Za bydlení zaplatí měsíčně 10 000! Litovala, že nemá hnědou kůži, to by nemusela vůbec pracovat a dostávala by tučné peníze zadarmo!

       Měla už knír, pod ním jí nebyl vidět chybějící zub.

       Lázeňská voda není léčivá, je jenom mokrá. Dráždí kůži na nohou. Raději jsem poslední procedury ve vanách vynechal. Přežil jsem to.

       Poptal jsem se na thajskou masáž. Byla možná, ale za 1200 korun, tak jsem si ji odpustil.

       Některou koupel jsem měl s olejem, těšil jsem se na tu vůni. Nakapali mi do vany ale jenom tři kapky! Žádný požitek!

 

       LÉKAŘSKÉ PŘEDNÁŠKY

       Byly poučné, prý už 150 let, od průmyslové revoluce žijeme nezdravě! Máme přebytek jídla a málo se pohybujeme! Vysedáváme nadměrně u počítačů.

 

       KULTURA

       Měli jsme tam staršího kulturního referenta. Jeden večer nám zazpíval krásně italsky Ó sole mio.

        Na jednom koncertu si jeden sólista orchestru kýchnul. Publikum vykřiklo na zdraví a ozval se náš potlesk.

       Slavné filmové melodie hrané na klavíru nás neudivily. Pohlednější byl pohled na klavíristku, ta měla nalitou sklenku červeného vína, postavenou přímo na nástroji; v pauzách si z ní „cvakala“.

       Na jednom koncertě seděl na jevišti zfetovaný bubeník. Když zrovna nebubnoval, vyřizoval si v mobilu zprávy SMS.

       Jiný klavírista hrál jen pravou rukou, asi neznal basový klíč, pro tu levou ruku.

       Každý týden byl aspoň jeden koncert. Ten s žesťovými nástroji byl ale už za peníze. Hráli velmi dobře, bez kiksů a nejistot. Pošušňal jsem si.

       Na koncertu nám zazpíval polský pěvecký sbor Florian. Zpívali v polštině koledy. V jedné, o Ježíškovi, pořád opakovali slovo „lůlej, lůlej“! Aspoň tak jsem tomu rozuměl. Malý Ježíšek, ve své době nebyl ještě populární. Proč koledy tolik opěvovali jeho obyčejné močení?

       Při těchto zpěvech jedné posluchačce v hale upadla hlasitě lžíce do talíře. Ostatní lázeňsky vykřikly hrůzou; hned bylo po hudebním uměleckém zážitku!

      

       Zpáteční cesta vlakem.

Vlak byl čistý, vytopený a mladá průvodčí měla slušivou uniformu, bílou košili, stříbrnou píšťalku. Z města Jeseník je jenom jednokolejka, pohon byl dieslem.

Na záchodě vypukl kravál. Průvodčí otevřela dveře a tam byli dva školáci. Ptala se jich, zda tam kouřili? Prý ne. Tak co jste tam tedy dělali? To už ale odpověď neměli…

Přestoupit jsme museli do rychlíku ze Žiliny. Na internetu jsme se dozvěděli, že má zpoždění. Neměl, přijel na minutu přesně! Zbytečná to desorientace cestujících elektronikou!

Kupé se nám najednou změnilo na telefonní centrálu. Všechny spolucestující neznámé ženy musely najednou telefonovat. Raději jsem vyšel ven, na chodbičku.

V tomhle vlaku seděl na podlaze u WC zloděj salámů. Měl jich několik položených n podlaze. Asi si jízdenku zaplatil jedním z nich?

Jak se vlak blížil ku Praze, zmizel už sníh, vyšlo slunce a objevila se zelená tráva.

Doma jsem si pustil kamna na ruský plyna a napustil vanu vodou, ohřátou také tím ruským plynem. Cítil jsem se tak konečně doma.

Po koupeli jsem se pustil do zpracování lázeňských plodů, pomerančů a mandarinek. Uvařil jsem z nich oranžový džem. Přidal jsem na konzervaci bílý práškový pektin. Vše okamžitě zezelenalo. Vytřeštil jsem oči a sklenici nakonec uzavřel. Teď se na ni jenom dívám, bojím se ji otevřít, natož to pozřít!

 

                           Miloš Nekvasil