Byl rok 1964, film Starci na chmelu byl hitem a výraz texasky se stal symbolem revolty, snahy mladých odlišit se, žít jinak. „Ještě v polovině šedesátých let bylo možné dočíst se v příručce o společenském chování, že se džíny do slušné společnosti nehodí. Celkově byly odsuzovány,“ uvádí historik Martin Franc. Zkrátka, texasky byly považovány za symbol Západu a komunistickým funkcionářům pořádně vadily. Ale jak už to bývá, co je zakazováno, je nejvíce lákavé. Za komunismu to platilo dvojnásob.

Takže už v roce 1967 se v časopise Žena a móda objevila reklama na kalhoty značky Vinettou z oděvního podniku Prostějov, které měly být jakousi socialistickou náhražkou zahraničních džínů. Ovšem lidé se jim spíše smáli a toužili po těch originálních, se kterými se vesele šmelilo. Komunističtí funkcionáři nakonec pochopili, že boj proti módnímu trendu je směšný a zbytečný. Padlo rozhodnutí, že se džíny začnou vyrábět v Československu. Zkrátka, že občan uvidí, že československé oděvní podniky jsou schopny vyrobit stejně módní zboží jako ty západní. V sedmdesátých letech se tedy na pulty obchodů dostaly české džíny s názvy Prekon, Yukon, později Bell či dokonce Lee Cooper, což sice byla západní značka, ale na Slovensku na ni zakoupili licenci.

Ovšem mnozí lidé se k takzvaným prekonům a dalším československým džínům stavěli značně přezíravě. Zkrátka, šlo pro ně jen o náhražku a nedivme se, vzhledově skutečně nebyly zpočátku nic moc. A hlavně, lidé žijící za železnou oponou tehdy byli okouzleni západními značkami, zkrátka, vše co měl takzvanou značku, bylo považováno za lepší, i když tomu tak v některých případech ve skutečnosti nebylo. Až v polovině osmdesátých let ovšem ministerstvo průmyslu a obchodu rozhodlo, že je třeba vyrábět československých džínů ještě víc, aby se zamezilo čile kvetoucímu kšeftování s tuzexovými poukázkami. Z nedostatku džínů totiž těžili především veksláci, kteří byli schopni sehnat perfektní západní značky a lidé zase byli schopni platit za ně těžce ušetřené peníze vyměněné na bony či valuty. Zkrátka, dnešním mladým lidem se to asi zdá nepochopitelné, ale obyčejné džíny tehdy byly statusovým symbolem, otázkou prestiže, předmětem touhy.

„Běžnou součástí konformního šatníků se však u nás džíny staly až koncem sedmdesátých let, kdy i naše autority pochopily, že už není třeba se jim déle bránit a lepší bude, když je československý oděvní průmysl začne vyrábět kvalitně,“ uvedla Konstantina Hlaváčková, historička specializující se na dějiny módy.

Zatímco v sedmdesátých letech lidé toužili po džínách s nohavicemi co nejvíce do zvonu, v osmdesátých letech přišly do módy džíny různě zdobené, v podivném tvaru zvané mrkváče a také značně flekaté, což označoval výraz plísňáky. Skvělá příležitost pro tvořivé. Takzvaný plesnivý flekatý vzhled mnozí lidé vyráběli doma, například postříkání normálních džínů nějakou žíravinou, často se používal čistící přípravek Savo.

Přes všechnu snahu československých úřadů vyrovnat se západní produkci džínů, lidé toužili stále především po džínách značek Lewis, Wrangler, Rifle nebo třeba Pace. Ty měly tu pravou vůni romantiky a něčeho zakázaného, něčeho na co se muselo čekat, stát fronty, nebo to kupovat pokoutně. Možná, že kdyby o tom všem někdejší vyznavači džínové módy, kteří jsou nyní v seniorském věku, vyprávěli vnukům, setkali by se s nedůvěrou.

Možná by to pro vnuky naopak bylo neuvěřitelně zábavné a dobrodružné vyprávění, něco mezi historií a sci - fi. Jenže ono to vůbec není dávno. Je to zkrátka ukázka toho, v jaké době dnešní senioři žili a jak hodně se změnila.