Keltové byli prvním historickým národem na našem území. Zprávy o nich nezanechal nikdo menší než Julius Caesar, který se tak jaksi mimochodem stal první etnografem světa. Z jeho pera pocházejí také nejstarší zmínky o zvycích starých Keltů, i když se netýkají konkrétně přímo našeho území.

Zvyk vánočního jmelí je ale zcela nepochybně keltský. Jejich kněží (druidové) se v čase zimního slunovratu vydávali do posvátných hájů oblečení v rituální bílá roucha a rostliny uřezávali srpy určenými pouze k tomuto účelu. Věřili, že jmelí nepustí do stavení zlé síly, jeho lepivá semena také symbolizovala pouto mezi lidmi a zajišťovala, že se z rodin nevytratí láska. K jeho uctívání v čase zimního slunovratu přispělo i to, že plody jmelí dozrávají právě v této době.

Léčivá síla

Moderní věda potvrdila, že jmelí (Viscum album, čeleď ochmetovité, lidově nazývané též mejlí, gmejl, mýlí) skutečně obsahuje mnoho účinných látek, které se používají při léčbě celé řady nemocí, včetně chorob srdce a některých forem rakoviny. V lidové medicíně se používá především výluh z rostliny, je však třeba přitom určitých znalostí, protože účinky mohou být silné. Rostlina obsahuje například viscotoxin, který může být při nesprávném dávkování velmi nebezpečný. Kromě toho v jmelí (není parazitem, jak se mnozí domnívají, ale s hostitelským stromem má spíš symbiotický vztah) se léčivé ingredience nacházejí jen v některých obdobích roku – a Keltové to dobře věděli.

I když zvyk zavěšovat jmelí nepochybně pochází od Keltů, je kolem něj stále mnoho nejasného. Podle antického spisovatele Plinia se jeho trhání neřídilo přímo podle slunovratu, ale byla k tomu určena noc posledního úplňku před ním. Z keltské tradice přešel do křesťanské společnosti zřejmě ve Velké Británii a k nám se dostal s velkým zpožděním přes Německo asi až na přelomu 19. a 20. století.

Jmelí uctívali i Germáni a další starověké národy. Díky léčivým schopnostem bylo ve velké úctě po celý středověk.

Keltského původu je pravděpodobně také tvrzení, že kdo se na Štědrý den postí, uvidí zlaté prasátko, protože divoký kanec byl posvátným zvířetem Keltů. Není ani vyloučeno, že od nich máme dokonce také vánoční stromek. Podle některých autorů Keltové nosili dárky (či spíše oběti) duchům přírody pod vybrané stromy v lese. Pravděpodobně nám zanechali i některé z věštebných vánočních obyčejů.