Letos jsem zažívala jen samé smutné a nepříjemné zážitky. Někdy mám pocit, že už se nikdy nedočkám klidného celého roku, ale budu vděčná i za jednotlivé dny.

Vlastním mobilní telefon, na který jsem si dost nerada zvykala. Pokaždé, když zazvoní, tak se leknu, že se něco hrozného přihodilo. Nějak se toho nemohu zbavit, i když se snažím.

Jednou brzy ráno zase zazvonil a já už s nepříjemným pocitem se ohlásila: "Prosím, co se děje?" Volal soused, že moje dcera, která bydlí vedle, mu neotvírá, i když byli domluveni, že ji ráno vyzvedne. Nemůže se jí dozvonit a jen tam slyší kňučet psa.

Hned jsem se oblékla a spěchala za dcerou. Mám vlastní klíč, a tak jsem odemkla a opravdu bylo za minutu dvanáct. Okamžitě jsem zavolala sanitku a snažila se dceru udržovat při životě. Sanitka přijela velmi brzy a dceru odvezli do nemocnice. Vzala jsem psa a šla ho vyvenčit a pak hned volala do nemocnice, jak na tom moje dcera je. Řekli, že je mimo ohrožení života, ale musejí si ji tam nechat na další vyšetření.

Shodou okolností sousedka, které jsem hlídala 4 kočky a psa, byla zrovna v té době také v nemocnici.  Měla jsem opravdu honičku. Ráno jsem vstala a vyvenčila  sousedce psa a nakrmila 4 kočky. Potom jsem spěchala k dceři a vyvenčila jejího psa. Potom jsem přiběhla domů, uvařila manželovi a vnukům oběd. Po obědě běžela do nemocnice za dcerou, abych ji uklidnila  a hlavně viděla, jak je na tom. Odpoledne zase vyvenčila psy a  pohrála jsem si s nimi na louce. Večer zase vyvenčila psy, uklidila po kočkách a šla domů úplně vyčerpaná.

Takto jsem to dělala 14 dní, než pustili sousedku z nemocnice domů. Dcera ještě stále byla v nemocnici, a tak jsem se velmi skamarádila s jejím psem, kterého mám moc ráda a s kterým nyní prožívám hezké chvíle venku. Chodíme spolu do lesa, na louku a házíme míček, aby měl pohyb. Dcera je už v pořádku, ale stále prožívám nepříjemné chvíle, když mi zazvoní telefon. Za celý svůj život jsem neměla psa, nestarala jsem se o kočky, a přesto, když bylo potřeba, tak jsem to zvládla.