Vážená redakce, mohl by někdo z vás z předchozího příspěvku Věry Lacinové udělat normální a soutěžní článek, včetně obrázků?

Jmenuji se Věra,je mi 65 let . Žiji na polosamotě u lesa po rozvodu manželství se synem už více než dvacet let.Skoro deset let jsem v důchodu a tak se starám o dům,zahradu a taky naší fenečku sibiřské husky Miu. Přinesl jí syn před šesti lety v bundě jako maličkou plyšovou hračku a velké překvapení. Už jsme měli před tím pejsky a vždycky to byli další členové rodiny.Poslední byl bernardýn Denis.Měl být sice venkovní,ale nedokázali jsme ho vykázat z domu na zahradu,kde by byl sám.Dožil se nádherných dvanácti let a vždycky to byl přítel,parťák a hodný kluk.Bohužel,život pejsků je o hodně kratší,než nás lidí a tak když odešel do psího nebe,bylo nám smutno.A dlouho jsme si říkali,že už nikdy nechceme zažít ten smutek z odchodu a rozloučení. Ale člověk míní a osud mění...... Fenečka Mia rychle z plyšové hračky vyrostla a stala se z ní naše princezna.Je drobná,štíhlá a krásná.Samozřejmě výhradně domácí.A protože jsem hodně sportovně založená je mi výtečnou společnicí na každodenních probíhačkách lesem a loukami,kterých je tady u nás v okolí nekonečně dost. Čas plynul a já občas zmínila téma - co takhle štěňátka?.... Syn byl kategoricky proti.Přeci jen svou fenečku Miu miluje a představa těhotenství a porodu se mu nelíbila ani trošku.Je to drobek,kdo ví,jak by to celé snášela a nedej bože,kdyby se něco nepodařilo. A tak zůstalo u toho,že štěňata NE. Ale rok se roky sešel a syn změnil názor.Přeci jen by bylo krásné mít ještě jednoho krasavečka a synek či dceruška Mii - to by přeci bylo něco. No a tak letos na jaře bylo rozhodnuto definitivně a začali jsme hledat urozeného ženicha,který by byl hoden naší krásné Miušky. Ženich se našel až v dalekém Žatci,ale nebyl problém tam občas zajet,aby se ti dva "mladí" seznámili a až nastane správný čas,aby počali další pokolení. Na štěstí v sobě našli kamarády a tak když přišel správný čas,prožili krásné líbánky a už nám zbývalo jen počkat,jestli se také dostaví ten správný výsledek. Po šesti týdnech udělali na veterině ultrazvuk a ten potvrdil,že štěňátka jsou a že jich bude hned šest. A tak nastal čas příprav a očekávání porodu. Nejdříve syn vyrobil porodní box,aby měla Mia soukromí a prostor pro porod a štěňátka veškerý komfort v prvních týdnech života. S porodním boxem jsme běhali po domě a zkoušeli různá místa,kde se bude Miušce líbit.Nebyla to legrace,přeci jen to byl kus nábytku co něco váží. Nikde to nebylo to pravé,až v předsíni v rohu pod schodištěm do patra Mia usoudila,že to bude fajn a že bude mít soukromí a hlavně se tam cítila nejlépe. Já jsem nakoupila jednorázové přebalovací podložky,lahvičky,dudlíky,látkové pleny,psí sušené mléko-kdyby nastal problém s kojením... Pan doktor na veterině se nad šestiletou prvorodičkou pozastavil,ale protože je Mia zdravá a ve vynikající kondici,utvrdil nás v tom,že by problém nastat neměl.A že porod Mia zvládne sama,možná s naší malou pomocí. Vysvětlil nám,jak štěně otřít,vyčistit tlamičku a přiložit k mamince.Hlavně,že všechno je přírodou dokonale zařízené a instinkty fenečky rodičky se postarají o vše důležité. My jsme horečně studovali veškeré dostupné informace na internetu,až nám z toho šla hlava kolem. Zapojila se i synova přítelkyně a tak jsme jako tři sudičky neustále konzultovali nové a nové poznatky,střídavě se těšili a báli. Miuška utěšeně tloustla.A blížil se den D. Psí těhotenství trvá průměrně 62 dnů a tak nám to uteklo jako voda. Mia už nechtěla běhat po lese.Polehávala a odpočívala.A my kolem ní chodili skoro po špičkách.Snášeli jsme jí všemožné dobroty a mlsky.Vždyť krmí ještě šest miminek.Tak aby náhodou nebyli podvyživení.Mia totiž nikdy nebyla velký jedlík.Spíš naopak. Přišel čtvrtek 21.září a Mia začala večer neklidně přecházet po domě,po zahradě.Pofňukávala a neměla stání.Tak je to tady-říkali jsme si.Ale noc na pátek jsme probděli zbytečně.Celý pátek byl stejný jako noc.Moc klidu jsme neužili.Oka nezamhouřili spolu s rodičkou.Jen naříkala hlasitěji a častěji.Věděli jsme,že má bolesti a taky že dokud neodteče plodová voda,není třeba nijak zasahovat.Když jsme v plné pohotovosti a bdělosti protrpěli druhou noc,klidní jsme nebyli a uvažovali,že pokud se nic nezmění ani v sobotu dopoledne,není čas nic odkládat a voláme veterináře. V noci na sobotu Mia ulehla do porodního boxu,upírala na nás své poměnkové oči,hekala a prosila pohledem o pomoc... My jsme si v duchu vyčítali tu nezodpovědnost,nechat šestiletou fenku rodit.... A pak ve čtyři hodiny ráno 23.září praskl plodový obal a vyřinula se plodová voda.Mia hluboce vzdychala,však nespala už víc jak 36 hodin a kontrakce byly už hodně zřetelné.Celé tělo se jí vždycky zachvělo,napnulo jako luk a nám se zatajil dech. Teď už šlo do tuhého a my měli v hlavě prázdno a děsili se,jak to přes všechnu našprtanou teorii zvládneme. Ale příroda,ta mocná čarodějka nám ukázala svou tajemnou sílu i vlídnou tvář. V pět ráno se vykulil - doslova - na svět první mrňousek.A nám padla čelist.Byl úplně bílý s černými skvrnami.Maličký dalmatin.Ovšem to jsme v tu chvíli ani neřešili-doslova jsme ztuhli úžasem,jak si Mia dokonale věděla rady.Protrhla plodový vak.Ukousla pupeční šňůru miminku asi tak centimetr od bříška a ihned ho sama celého očistila,olízala a teprve potom pozřela vak i placentu.Tak jak velí zákon divočiny - nezanechat stopy případným predátorům.Zvířecí instinkty jsou silné a obdivuhodné. Další miminka následovala cca po hodině.Dvěma se na svět moc nechtělo,maminka už byla naprosto vyčerpaná a tak jsme museli vlastnoručně pomáhat tvorečky opatrně,něžně vytáhnout na svět.Tyhle dvě dětičky také hned samy nedýchaly a tak jsme hned odsáli tekutinu z tlamiček a třeli hrudníček.Za pár vteřin,které se nám zdály jako věčnost se z hluboka nadýchly,kýchly a rozkřičeli se na plné plíce. V pravé poledne jsme tuhle nádhernou dřinu měli všichni za sebou. Narodilo se pět klučíků a jedna holčička.O všechny se vzorně postarala naše prvorodička Miuška.Obzvláště nás fascinovala přesnost s jakou odkousla pupečník - přesně jakoby to bylo měřené centimetrem.Když byla miminka všechna suchá,odstranili jsme z porodního boxu mokrou a zakrvácenou podložku,nastlali měké a čisté deky a suché pleny.Maminka se napila,ale neusnula - velmi pečlivě každé miminko dlouho a důkladně hladila jazykem a tlapkami si je přistrčila k břichu,dokud se všechny nepřisáli a nezačali pít. Teprve teď jsme si oddychli i my asistenti. A pořádně se podívali na tu hemžící se úrodu. Jeden pejsek byl bílý,jinak všichni ostatní typicky husky.Slepí,ještě slepená ouška,ale překrásní a pro nás ta nejkrásnější miminka na světě.Vážila od 350 do 450 g. A překvapením zdaleka nebyl konec.Dokud Miuška děti kojila,bystře okamžitě likvidovala každé hovínko.Jenom jsme měnili savé pleny , ale i tady nás čekalo krásné zjištění.Ta malilinká stvořeníčka se neuměla postavit na nožičky,ale přesně věděla,kde mají místo k vyprazdňování a uměla se tam doplazit-dokutálet.Nikdy si neudělali potřebu tam,kde s Miuškou leželi a spali.Na to byla vyhražená asi tak poslední třetina porodního boxu . Fascinovaně jsme pak dlouhé hodiny sedávali u boxu a pozorovali tu hemžící se hromádku nožiček,hlaviček a ocásků. Po třech týdnech bylo jasné,že tak rychle rostoucím miminkům maminčino mléko přestává stačit a tak jsem jako zkušená babička pomáhala s dokrmováním.Miminka jsem si vyndala do košíku a jedno po druhém nakrmila sušeným mlékem lahvičkou.Namasírovala jim bříška a zase je vracela k mamince do boxu.Po dalším týdnu už mléko zase nestačilo a přišla na řadu kaše z mixovaného tvarohu a piškotů.To bylo mlaskání a kdyby to dokázali,snad by si řekli o přídavek. A pak najednou se otevřela očka a ouška,vyklubaly se první zoubky a mrňata se dožadovala výletu mimo box. A pak už to šlo rychle a ještě rychleji. Jednoho dne jsme box odnesli a milí malí huskyové dostali možnost volného pohybu po kuchyni a jídelně.A koupelně. Protože jsme věděli,že půjdou do nových rodin,nedávali jsme jim jména,ale každého jsme pojmenovali podle typických znaků.A tak jsme měli Dalmatina,Pana dokonalého,Pana skoro dokonalého,Šmejďáčka,Šedoua a Holčičku. Šest medvědů s babičkou - to byl náš denní program.Prostě vtrhli do bytu a hurá,jdeme si hrát.A co taková tlupička štěňat dokáže? Všechno. Jako vzorná babička jsem sbírala hromádky a utírala loužičky.A hlavně! Užila jsem si spoustu a spoustu legrace,štěstí a radosti. Až přišel týden T. A naši malí začali odcházet do nových rodin. To byly nejhorší chvíle.Prostě toho tvorečka předat novému člověku a věřit a doufat,že se bude mít v životě jen dobře a bude milován,jako u maminky a babičky. Ale přeci jen nám jeden kluk a holčička zůstali. Holčička se jmenuje Aili a tu si vzala synova přítelkyně do domu se zahradou. A my se nedokázali rozloučit s klukem Šedou. A tak ještě občas uklízím loužičku a rozházené hračky,ale dělám to moc ráda.Protože vím,že jsme přivedli na svět toho nejlepšího přítele pro nás i pro moje budoucí vnoučata . A tak vím,že jsme prožili ten NEJ zážitek roku 2017 a nikdy na něj nezapomeneme... Fotografie pořídila a přikládá pyšná "babička" Věra Lacinová,Jílové u Děčína Přílohy mia mia.jpg – Obrázek, 115 kB StáhnoutZobrazit › CIMG0019.JPG – Obrázek, 188 kB StáhnoutZobrazit › CIMG0021.JPG – Obrázek, 233 kB StáhnoutZobrazit › CIMG0043.JPG – Obrázek, 189 kB StáhnoutZobrazit › ahoj.jpg – Obrázek, 65 kB StáhnoutZobrazit › hlad.jpg – Obrázek, 81 kB StáhnoutZobrazit › malá Miuška.jpg – Obrázek, 92 kB StáhnoutZobrazit › mimina5.jpg – Obrázek, 69 kB StáhnoutZobrazit › mimina3.jpg – Obrázek, 93 kB StáhnoutZobrazit › vrrr1.jpg – Obrázek, 100 kB StáhnoutZobrazit › Stáhnout

Vyhrajeme, zahulíme, :-)

Dobré odpoledne.Zážitek roku?Už jsem to tu popisovala v diskusi Staré lásky se vracejí.Já snad ani netoužím ,být vylosována,Já jsem jenom úplně,ale nadobyčejně šťastná.S mojí první láskou,jsme se setkali po padesáti letech.Bylo to něco tak přenádherného,že se to nedá ani popsat,ani vyslovit.S tímhle kouzelníkem,jsem si jen potvrdila to,že , jsem vlastně celý život milovala jen jeho.Manželství, trvající 45 let,bylo nádherné,i když ne bezchybné.ale první láska?Jsem ráda,že jsem se toho směla dožít a moje první láska také.Takže,dožijeme-li se,příští rok ve stejnou dobu...

Gratuluji Jitce J. a těším se na všechno, co nás na íčku ještě letos čeká. :-)