V posledních pěti letech v České republice výrazně stoupl počet pohřbů bez obřadu. Často je to připisováno tomu, že mnozí lidé si prostě nákladné pohřby nemohou dovolit z finančních důvodů, ale kolikrát to není tou hlavní příčinou.

Nenechávejme slzy pod pokličkou

Nejjednodušší klasický pohřeb přijde na dvacet tisíc, což je samozřejmě pro mnohé hodně, ale pro koho je takový způsob rozloučení důležitý, vždy si předem peníze naspoří, nebo se dohodne s rodinou. Přibývá však těch, kteří velká rozloučení, jichž se účastní mnoho lidí, nechtějí. Jednoduše řečeno: odmítají tento druh rituálu.

Častá vysvětlení zní takto: Jen si tím budu ještě více jitřit bolest. Smutek po příbuzném velkolepý pohřeb nezmírní, raději se s ním vypořádám sám po svém, v klidu. Nestojím o to, aby se spousta cizích lidí dívala, jak trpím. Je to jen cirkus a podobně. Podle psychologů to souvisí s tím, že z našich životů postupně mizí rituály a sdílení. Vyrovnání se se ztrátou blízkých lidí obvykle nesla pohromadě velká rodina, často celá vesnice. Dnes čím dál častěji truchlíme sami. Nedáme svému smutku patřičný průchod, stydíme se za slzy, vypořádáváme se s nimi sami doma.

„Lidé, kteří ztratili někoho blízkého či prožili jinou tragédii, často mají pocit, že musejí být stateční, ustát to, nebýt v pozici oběti, která si stěžuje a pláče,“ říká Dagmar Jančová, která je terapeutkou specializující se na pomoc lidem smiřujících se se smrtí někoho blízkého. „Říká se: Buď silný. Ale přirozené je být smutný a zoufalý. Je to přirozenější, než uzavírat city pod pokličkou, trápit se doma, zadělávat si tak na posttraumatickou reakci,“ vysvětluje.

Život umí být i milosrdný

Prakticky vymizel zvyk nosit po ztrátě blízkého černou barvu. Dříve bylo běžné, že vdovy či vdovci rok chodili v černém. Podle psychologů to mělo svou logiku, protože přibližně rok obvykle trvá, než se z nejtěžší fáze smutku dostaneme. Neznamená to, že za rok zapomeneme na toho, koho jsme ztratili.

Naše smířená mysl i tělo postupně zase získává chuť a elán do života. Příroda to tak prostě zařídila, je to přirozené, stejně jako to, že vše jednou začíná a jednou končí. Po roce se smutek prostě zmírní.

Společnost si odedávna vytvářela různé obřady, kterými se vyrovnávala se smrtí.

V dnešní době je to horší, i ten nejjednodušší, klasický pohřeb, se postupně stává minulostí. Jenže rituály měly svůj smysl, pomáhaly lidem se s tragédií vyrovnat, bylo jich přitom více pospolu, vzájemně se podpořili, utěšili.

Dnes je tomu bohužel naopak. „Naše sousedka po smrti manžela přestala s námi ostatními mluvit,“ říká obyvatelka paneláku z ostravského sídliště Výškovice. „Stěžoval si nám i její syn, který bydlí na druhém konci města, že o tátovi zásadně nemluví, nechce si ho připomínat. Říká: Nevzpomínejte, nemluvte o něm. Po dvou letech přiznala, že se nedokázala se smutkem vyrovnat a pomohlo jí až to, když jí syn dovedl k psycholožce,“ vypráví.

Proč jen mi ten „bídák“ odešel?

V psychiatrické léčebně v pražských Bohnicích před časem vznikla služba právě pro lidi, kteří neumí truchlit. Scházejí se v ní ti, kteří přišli o někoho blízkého a vyprávějí si o svých pocitech. Například je časté, že lidé mají vztek na ty, kteří odešli.

„Mám na manžela, který zemřel, obrovskou zlost a nemůžu to nikomu říct,“ vypráví sedmdesátiletá vdova. „Celý život kouřil, nezdravě jedl, nechodil k lékaři. Hádali jsme se kvůli tomu. Ano, nenávidím ho za to, že zemřel a nechal mě tady. Mohli jsme si teď v penzi jezdit na dovolené, užívat si chalupy. A teď tady sedím sama a mám na něj obrovský vztek,“ vypráví. Kdyby to vyprávěla sousedkám či známým, asi by ji úplně nechápaly. Když se s pocity vzteku svěří lidem s podobnou zkušeností, bude překvapená, kolik dalších rozzlobených vdov existuje.

„Ve skupině, kde mluvíme, se o traumatu jen nebrečí, naopak se tady mnohdy i smějeme, což lidé, kteří by to viděli zvenčí, nemusejí pochopit,“ vysvětluje Dagmar Jančová. „Jenže sdílení funguje.“

Celý tento podivný trend uzavírání se před smutkem zkoumali vědci z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Současnou nechuť k pohřebním obřadům prozkoumali z hlediska psychologického a došli k závěru, že mnoho lidí prostě pohřeb a následné truchlení berou prostě jako emotivní zátěž a nechtějí ji podstoupit. Paradoxně si tím však na sebe nakládají emotivní zátěž mnohem větší.

Nebojte se sdílet smutek s ostatními.