Některé večery byly v Ketkovicích snad nejbezvadnější chvílí uplynulého dne. To jsme všichni seděli večer v letní kuchyňce na dvorku a strejda Josef s tátou vyprávěli strašidelné historky. Nebylo to tak, že by se řeklo, dneska budeme vyprávět. Ne, vyplynulo to tak z celkové nálady. Povím Vám jednu, kterou vyprávěl strejda Josef, kterému to zase vyprávěla jeho maminka a jí to zase vyprávěla její maminka. Však to znáte, tak nějak se to říká!

Bylo to v létě roku 1947. Strejda začíná vyprávět: “ Bylo to dávno, když babička byla ještě mladá. O prvních senách se to semlelo. To ženský šly obracet seno na pole k Čučicům. Šla jich pěkná řádka, asi dvanáct. Bylo už později odpoledne, dusno bylo, jako by měla přijít bouřka. To víte, ženský pospíchaly, aby to měly do večera hotové a aby se dostaly včas domů. Každá musela ještě doma popravit dobytek, drůbež a vůbec rodině dát najíst. Jak povídám, vedro bylo, ze ženských lil pot a v tom jedna z nich povídá. Ženský já mám takovou žízeň, kdyby tak byla bečka i třeba vína, já bych za ni dala nevím co! A V TOM SE TO STALO!! Od ketkovského hradu se ozvalo rumpete, rumpete, rumpete bum! A zase rumpete, rumpete, rumpete, bum!! a opakovalo se nejméně destkrát! Ženský ztuhly, přestaly obracet seno, každá se podívalo na tu druhou a všechny se otočily do místa, odkud se ozýval ten hluk. Nemusely dlouho čekat. Najednou se na kraji lesa objevila postava, která před sebou valila sud vína. Na postavě bylo ale něco zvláštního! Najednou ta z nich, která byla postavě nejblíž, vykřikla, jéžišmarjá ženský, vždyť on nemá hlavu!!! Ženský na chvilku po tom výkřiku ztuhly, ale ve vteřině se probraly a jedna přes druhou začala křičet BEZHLAVÝ MLÁDENEC a daly se na útěk. A aby svému vyprávění dodala na vážnosti a pravdivosti, říkal strejda, že babička v tomto místě vždy zula botu a ukázala ukopnutý palec a říkala, že se jí to stalo, když tehdy před bezhlavým mládencem utíkala.

To se mně potom ani nechtělo jít spát. Všude, v každém stínu na zdi, jsem viděl bezhlavého mládence! Dlouho jsem nemohl usnout, ale vždy mě přemohla únava.