V zimě sem dojedete na lyžích, v létě je to z vrcholové stanice Compatsch vedoucí na náhorní planinu Seiser Alm příjemná procházka. Restuarace Gostner Schwaige se drží svého jména. Schwaige totiž znamená něco jako malá horská bouda, která sloužila pastevcům dobytku. Restaurace je to malá, je tu jen pár stolů a do kuchyně hned u vchodu, kam může nahlédnout každý příchozí, se stěží vejdou dva kuchaři. Budete se tu cítit jako v kuchyni u babičky, červeno-bílé ubrusy a závěsy, těžké dřevěné židle a malá okénka dodávají místu na útulnosti. A co teprve až ochutnáte místní speciality! Vaří tu totiž domácky – jihotyrolsky.

Jižní Tyrolsko, region na severu Itálie, kde jsou doma Dolomity, je zajímavou kombinací italských a alpských vlivů a to se nejlépe pozná na talíři. A restaurace Gostner Schwaige je tím nejlepším příkladem, kde se do studia regionu ponořit.

„Vstávám v pět hodin ráno a ještě potmě jdu do zahrady, abych si nasbíral květy na zdobení svých jídel,“ vypráví Franz nad talířem s jednohubkami, který připravil pro vinařský summit. Koná se na pastvině 200 metrů nad jeho restaurací. Je to magické místo – vpravo se slunce sklání nad slavným dolomitským masívem Schlern (tam si prý dávají dostaveníčko čarodějnice), aby rozehrálo teplými odpoledními barvami další ze zdejších kulis – masív Langkofel/Sassolungo, za kterým začíná údolí Val Gardena oblíbené mezi českými lyžaři.

„Ten sýr je od těchto krav,“ ukazuje Franz na skupinku zvířat pasoucích se jen pár metrů od nás. „Já vím, i špek si děláte sami,“ chci si u slavného kuchaře šplhnout. Ale nevyjde to mi. „Už ne, odebírám ho od jednoho špekaře u nás ve vesnici,“ směje se Franz, charismatický Jihotyrolan, který odešel do světa na zkušenou, vařil například ve slavné michelinské restauraci Tantris v Mnichově, aby se pak vrátil domů a dělal věci po svém – dobře, poctivě, ale hlavně jednoduše.

Základem jeho menu je místní jihotylská kuchyně – to znamená knedlíky, taštičky a dobré maso. Nikdy nevím, co si vybrat. Jako předkrm doporučuji místní sýry a jihotyrolský špek (připomíná spíše chorvatský pršut). A pak třeba variaci knedlíků, těch je pořádná porce, většinou bývají tři – sýrový, špenátový, špekový nebo třeba s červenou řepou. Taštičky Schlutzkrapfen zase plavou v másle – a nejčastěji jsou plněné špenátem a ricottou, občas mohou být i s dýňovou směsí. Steak z hovězího nebo ossobuco (prostě kost s dírou) nemá obdoby v celých Dolomitech. Na meruňkové knedlíky vzpomínají děti i po dvou letech.

Menu je jednoduché, mění se jen minimálně, domácí bylinky a květiny z Franzovy zahrádky jsou nedílnou součástí. To nejlepší ale přichází na závěr: místní grappa a její varianty – postaví jich před nás asi deset. Omlouvám se, ale čím byly ochucené si už bohužel nevybavuji.

“A kdy si konečně uděláte webové stránky?” ptám se, když se loučíme. “K čemu? V létě, v zimě – pořád mám narváno.”  

Seiser Alm/Alpe di Siusi je ideálním místem pro nenáročnou horskou turistiku v krásné kulise Dolomit. Jedná se o největší vysokohorskou pastvinu Evropy s 365 salašemi a horskými chatami, z obce Seis/Siusi je lehce dosažitelná lanovkou anebo po silnici (výjezdy nahoru jsou ale regulované). Je to jedno z nejkrásnějších míst Dolomit a to díky výhledům na Sassolungo, Sassopiatto, Schlern a Rosengarten. V zimě zde udržují 60 kilometrů sjezdovek a 80 km běžeckých tratí.