Navzdory názvu jeho bydliště byla v Hrdlořezích   opravdu hosana… 

Poznal jsem ho už jako dítě, v polovině minulého století. Už byl dlouho penzista. Byl úplně plešatý. Narodil se na konci 19. století. Jak bylo tehdy obvyklé, vydal se na konci 19. století na vandr, do okolního světa - monarchie. Tak to bylo tehdy v řemeslu zvykem. Při cestě se naučil jazyky zemí, kde se své truhlařině vyučoval. Uměl hovorově tedy německy, maďarsky, rusky a rumunsky. Ve Vídni se doučil truhlářem. Už i za první republiky nebyly truhlářské zakázky. Byl v životě často nezaměstnaný. V meziválečném období se živil ve východní části Prahy, třeba i povoznictvím. Měl dvoukolový vozík, na něm, za několik peněz, odvezl každému cokoliv, a kamkoliv. Podpora v nezaměstnanosti a zároveň povoznictví bylo za 1. republiky ale dost výnosné. Brzy si postavil rodinnou vilku, dům v pražských Hrdlořezích a mohl se alespoň v této životní ´“jistotě“ dokonce i oženit. Jeho dům byl úředně považován za „nouzovou stavbu“. Nic nouzového jsem na jeho domku ale neviděl. Byl docela dokonalý. Horní patro za peníze pronajímal. Vedle domu si na zahradě postavil i malou truhlářskou dílnu. Také si přistavil dřevěný kurník a králíkárnu. Po zahrádce mu tedy běhaly dva druhy masa, králíci a slepice, tak měli i vajíčka zadarmo. Králíka uměl stáhnout za pár minut. Také tam pěstoval tabák.

Pamatuji ho až od poválečného období. Chodili jsme k němu s otcem, na nedělní návštěvy. Jmenoval se Václav, a tak při návštěvě svátku svatého Václava mu nosil otec houby z „Hnojákova“,- václavky. Velkou radost z nich ale nemíval. Nechutnaly mu a ještě je musel čistit, krájet a kousat.

Jako podnájemník v meziválečném období u něj bydlel i můj otec, začínající učitel. Ten v té době působil, ve vysočanských a kyjských školách. Mému otci tenhle podnájem ale nevyhovoval. Když se pozdě v noci vracel z kulturní akce v centru Prahy, měl to k němu od tramvaje daleko.

Strýc v životě nijak nestrádal, pokuřoval hodně levných cigaret, také doma popíjel, notně láhvového piva, z „hořčičného“ servisu. Strýc měl hezkou a úrodnou zahrádku u tamního potoka Rokytka. Také měl vlastní studnu a v ní silné elektrické vodní čerpadlo. Širokou hadicí každý den zahrádku postřikoval. Já jsem mu tehdy tuhle činnost záviděl, na naší „hnojákovské“ středočeské zahrádce se zalévalo jenom konví, vodou z potoka, pěkně vzdáleného. Ve volných chvílích si strýc na zahrádce hrával s kočkou. Tu zvedal ze země za kůži, na jejích zádech, a ona kupodivu neprotestovala. U potoka Rokytky měl opravdu ráj na zemi. Poblíž byl vysoký železniční viadukt, kamenolom a také na blízkém kopci borovicový les. Úrodu ze zahrádky zavařoval; celou zimu měli kompoty, z mnoha druhů ovoce a zeleniny. Pražská periférie byla žírnější než jeho kdysi rodný „Hnojákov“. Rád četl Rudé právo a se socialismem souhlasil. Rok 1968 se mu nelíbil. Následná okupace Sovětskou armádou ale ano.

Vzpomínal na svá učňovská léta v císařsko-královském městě Vídni. Byl tam zamilován do mladé, krásné a svobodné baronky. Dvořil se jí. Jednou za ní přišel, na slavnostní ples. Přinesl jí kytici žlutých růži. Teprve potom jí chtěl vyznat lásku. Baronka, sice s trpkostí, růže přijala, ale vůbec nic mu pak už neodpověděla. Byla z jiné třídy! Truhlář z Čech, to nebyla partie pro ni. Strýc byl pak z toho odmítnutí velmi dlouho smutný. Později se oženil až v Praze, s jenom obyčejnou ženou.

Rok 1968 se mu nelíbil! Měl své smutné zkušenosti s kapitalismem monarchie i pozdější svobodné Československé republiky. Vytrpěl si tehdy nejen dost hladu, ale i nedostatku střechy nad hlavou. Také tu, po druhé válce, pak měl svůj malý, ale jistý, „lidově-demokratický“ důchod. Rád četl noviny Rudé právo, jehož obsahu věřil! Jeho světonázor byl neochvějný! Měl i politický rozhled z četby novin, ale i z četby knih. Marně mu otec říkal, že pravda v Rudém právu je v něm to jen bíle napsané! Rád říkal o sousedním majiteli vily a polností: „Oni mu ty pole znárodnili…, že…“

Jejich manželství bylo šťastné, ale nebylo dětmi požehnané, bylo neplodné. Záviděl proto všem samcům v okolí, i těm zvířecím. Měl radost, když některého samce konečně vykleštili. Přál jim vyřezání a pozdější neplodnost. S otcem dlouho a zaujatě hovoříval o okolních „vyháčkovaných“ samcích. Mluvil o kocourech, psech, vepřích a kohoutech. Neobyčejně dobře si pamatoval den, kdy a kým byli tihle samci vykleštění. Říkal to otci s neobyčejným důrazem slovy: „Oni ho vykleštili, že…!“ Pak následovala dlouhá pauza. Nikdy se při tom nepousmál. Držel stále prkennou tvář.

Jeho domek, jako nezaměstnaného, nabýval s léty na ceně, a také úspory z důchodů obou manželů už byly notné. Majitelům přibývala léta. Vyskytla se otázka, kdo to bude dědit? Jeho manželka mu zabavila rodinné vkladní knížky. Chtěla vše odkázat svým příbuzným, on těm našim. Hrozně se pohádali o vkladní knížku, kterou dala už za jeho života těm svým; on knížku chtěl vrátit, ona se rozhněvala a skočila s hněvem do jejich studny. Začala se topit. Strýc ji chvilku nechal topit, když mu ale slíbila vrácení vkladní knížky, vytáhl ji. Byl z toho rodinný spor. Nakonec se ale neutopila. Umřela až později, v nemocnici. Strýc se v požehnaném věku už o sebe nemohl postarat, a dokonce přestal v 80ti letech kouřit. Jednou šel s vozíkem do vzdáleného krámu nakoupit chleba a pivo. Vrátil se se slovy: „Pivo neměli a na chleba jsem zapomněl!“

V té době otevřeli ve Vysočanech první velkoprodejnu Rokytku. Byl to pro něj opravdový zázrak! Měli tam od špendlíku až po součástky do lokomotivy. Byl touto prodejnou nadšen a skoro každou neděli o ní otci vyprávěl.

Doma pěstoval králíky a slepice. Jeho zahrádka a malé hospodářství bylo opravdu soběstačné. Pro oba manžely. Víno si vyráběl rybízové či višňové, v pětilitrových lahvích od okurek. Postup měl vyzkoušený. Když v láhvi začalo bublat, říkal, že už „kurbluje“. Rád jsem ty unikající bublinky pozoroval. Žilo se jim na břehu potoka Rokytky jako v ráji. Manželka nemusela celý život pracovat a on k stáru o truhlařině jenom povídal.  Nikdy jsem ho neviděl pracovat, nanejvýše stahoval králíka. Měl vždycky práci hotovou.

Při návštěvě nám nabídl čerstvého domácího králíka. Uprostřed hovoru vstal a šel ke králíkárně. My jsme si jednoho vybrali, a on ho před námi, malíkovou hranou zabil. Také ho, zavěšeného na vratech, zručně stáhl. Kůži potřel kamencem a později, za pár korun, ve sběrně prodal. Při odchodu nám ho zabalil do novinového papíru, ještě k tomu přidal pár domácích vajíček.

Přebývající jablka a hrušky ze své zahrady nosil nám příbuzným až do bytů. Když jsme si je nechtěli zadarmo vzít, moc se zlobil a cítil se uražen. Nakonec jsme si je museli všechny vzít a on se tvářit blaženě.

Mluvil s otcem i se mnou velmi učeně; v té době se říkalo hliníkový drát, ale on říkal, že na smetišti nalezl drát aluminiový!

Také s oblibou mluvil o sousední vesnici-Kyjích. Říkával třeba, že zítra půjde do „Kejch“.

Rád si doma četl v Rudém právu. Na rozdíl od nás tam ale věřil tomu černému, vytištěnému na bílém papíře. Používal slovník starokomunistů; imperialismus, kapitalismus, vykořisťování člověka člověkem, bezpracné zisky, váleční štváči, fabrikanté, zaprodanci imperialismu, nesmiřitelnost s kapitalismem.

Rozvlekle otci vyprávěl o článcích v Rudém právu. Při vyprávění dělal dramatické pauzy. V pauzách si kladl otázky: „Proč?“ „Pravda?“ „Že?“. Po chvíli pak zase povídal dále. Záviděl sousedovi jeho krásnou vilu. Často o něm mluvil a že takový dům je luxus. Člověk prý má žít skromně.

S vídeňskou bídou Mocnářství a svobodné První republiky měl své špatné zkušenosti. Teprve poválečná, lidově demokratická republika mu dala jistotu třeba penze.

Jindy rád vzpomínal na historické věštění. Třeba na to, že Maria Antoinetta zemře na popravišti. Věštbám rád věřil.

Byl silný kuřák hlavně levných cigaret. Stěny jejich domu byly prosáklé dýmem. Před svými 80. narozeninami se rozhodl přestat kouřit. Už mu to prý nedělalo dobře.

Jednou jsme ho pozvali na rodinný pohřeb. To už byl nahluchlý, a po ovdovění měl uvolněné lidské návyky. Farářovo tlachání nad rakví moc neslyšel, a ani ho to příliš nezajímalo. Tak si pěkně nahlas do hrobového ticha obřadní síně zívnul, až moc hlasitě, až i největší plačky přestaly se svým  usedavým pláčem. Pak hlasitě řekl: ach, to je otrava! Pro jistotu jsme ho nikdy už na pohřeb nepozvali.

Žírný byl pražský potok Rokytka. Teče sice na pražské periferii, v Hrdlořezích. U ní si postavil svůj dům. Ten byl oficiálně nazván „nouzovou stavbou“. U tohoto potoka to byl druhý „Klondyke“. Vodou nasáklá půda a vodou přeplněná studna urodila tolik ovoce, jako v subtropických částech Evropy. Jeho králíci i slepice dodávaly maso, elektřina byla tehdy skoro zadarmo. Co to vlastně potřeboval v krámě a za peníze nakupovat? Jen chleba, cigarety a pivo. Ostatní si uspořil.

Na zahrádce se mu rodily meruňky, broskve, jablka, hrušky, rybíz, jahody a veškerá další možná zelenina.

Když jsme s otcem stavěli v roce 1955 chatku, pomáhal nám při tom. Bylo vidět, že se v truhlářském a tesařském řemesle dobře vyzná. Nejen nás organizoval, ale uměl zkušeně usazoval i panely do podlahy. Měl fyzickou sílu i ve svých tehdejších 70-ti letech. Do začátku nám k chatě přidal ještě svou starou dřevěnou postel a dvě židle. Druhou postel nám pak přidala babička. Stoly byly ve stavbě chaty už zabudované. Když se při stavbě k večeru setmělo, šli jsme spát k sedlákům, na návsi. Všichni do jediné místnosti. Chrápali všichni, ale strýc ze všech spáčů nejvíce!

Posledních 10 let dožil ve venkovském starobinci a bál se, že nedožije 90 let. Strach z nedožití 90. narozenin měl takový, že v jejich předvečer opravdu zemřel.

Ze socialismu nic „nevyrejžoval“. Přesto byl s tehdejším režimem spokojen.