Dobelhám se do koupelny a zvednu od čištění zubů zrak. No, ten pohled… Dávno už se neptám zrcadla, kdo je na světě nejkrásnější. Dopředu mu radši oznámím: „A ty taky kušuj.“

Leč v práci mne hned dorůžova naladí jeden z mých kolegů.

„Já bych tě tak rád fotil.“

„No nejsi blázen? Najdi si na focení mladší a hezčí objekt.“

„Ale když já bych chtěl fotit tebe.“

„Jsem nefotogenická a vůbec…“

„Já ti prozradím jedno tajemství, kdy je žena nejkrásnější.“

Vzbudil mou zvědavost. Že by přece jenom uměl ještě překvapit?

„Když říká ano.“

A pak je poledne a já jdu na oběd se svým kamarádem, šarmantním sedmdesátiletým pánem, malířem. Příjemně naladěni dobrým papáním kráčíme přes náměstí a já vyslechnu krásné namlouvání pro starší a pokročilé. Že by přece jenom věk byl pouze číslo?

On: „Dnes ti to sluší.“

Já: „Dík.“

On: „Hned bych tě svedl.“

Já: Tiché pousmání

On: „Ale nemám čím.“

Já: Hlasité chechtání

On: „Doprdele, já jsem nezaplatil parkování.“

Jako dovětek tohoto milostného rozhovoru mi přišla SMS: „Mám botičku.“

A pak je odpoledne a já odjíždím se svým manželem na chalupu. Prší a je to déšť úlevný. V jednom úseku občas u silnice postává sexuální pracovnice tmavé pleti. Je tam i dnes, celá omoklá, oválená. Tak se manžela ptám:

„No řekni, jestli bys na ni měl chuť.“

A manžel odpoví: „No, v dešti ne.“