Mnozí lidé mají na léto zaplněnější diář než v jiném ročním období. Tak kupříkladu jednašedesátiletá bývalá učitelka Anna v něm má toto: Prvních čtrnáct dnů v červenci hlídala psa své dcery, která byla s rodinou v Chorvatsku. Po návratu z Chorvatska k psovi na dva týdny přibyli dva vnuci, se smečkou v tomto složení odcestovala na chatu. Po týdnu přibyla do smečky vnučka. Vnučka setrvala, zatímco odjeli vnuci a pes. Po odjezdu vnučky se Anna musí vrátit z chaty do Prahy, protože na dovolenou odjíždí vnučka s rodiči, avšak v jejich bytě zůstává kočka, o kterou se Anna bude starat. Kočka je stará a nesnáší změnu prostředí, takže za ní Anna bude každý den dojíždět ze Smíchova do Vysočan.

„Návrh, zda bych poslední týden nestrávila na chatě se všemi vnuky, se psem a ještě navíc s kočkou, která by ovšem potřebovala speciální dozor, aby nezdrhla, jsem slušně odmítla s tím, že bych konec  prázdnin ráda  přežila ve zdraví,“ směje se Anna. Vnoučata miluje, je s nimi ráda, ale říká, že prázdniny jsou pro ni rok od roku více vyčerpávající. „Především mám o vnoučata strach. Mnohem větší strach, než jaký jsem měla o děti. Vlastně jsem neustále ve stresu, že se jim něco stane. Ta zodpovědnost, když je hlídám, je šílená,“ říká.

Socioložka Lucie Vidovičová zkoumala význam a rozsah prarodičovské role u mladých českých seniorů a seniorek. Jsou tím míněni lidé ve věku mezi padesáti a sedmdesáti lety, kteří jsou prarodiči. Právě takzvané hlídání vnoučat je mezi nimi velké téma. „Více než polovina respondentů – prarodičů označila roli prarodiče za nejdůležitější nebo druhou nejdůležitější ve svém životě,“ uvádí Lucie Vidovičová. „Šedesát osm procent prarodičů ji označilo za roli, která jim přináší nejvíce štěstí a radosti. Častěji se tak vyjadřovaly ženy. Zároveň však ženy i muži v našich rozhovorech popisovali, že jim tato role přináší i obavy a starosti. Mnozí popisovali tíhu odpovědnosti a strach o bezpečí vnoučat, protože nejsou takzvaně jejich,“ vysvětluje.

Psychologové tento druh strachu označují jako situační, nejlépe ho vystihuje věta: Aby se jim něco nestalo. Přestože se v poslední době hodně mluví o tom, že přibývá aktivních starších lidí, kteří na hlídání vnoučat nemají čas a nepovažují je za svou povinnost, tento průzkum ukázal, že to není tak zlé, jak mnohdy slyšíme a čteme. Čtyřicet šest procent dotázaných rozhodně nesouhlasilo s názorem, že babička či dědeček na plný úvazek je přežitek. Naopak souhlas s ním vyjádřilo dvacet tři procent lidí, zbytek se nedokázal rozhodnout.

Čím jsou ženy starší a mají nižší vzdělání, tím častěji vyjadřují přesvědčení, že babička má být mladým takzvaně vždy po ruce a je přímo její povinnosti být aktivně zapojena do hlídání a výchovy vnoučat. Naopak, čím je žena mladší a vzdělanější, tím méně často takto vidí svou roli babičky. Ovšem, když nastanou prázdniny, představy a zásady se hroutí, do rodin vstupuje chaos.

„Letos poprvé jsem si uvědomila, jak nevděčně jsem se chovala ke své tchyni,“ říká pětačtyřicetiletá Jana. „Nikdy jsme si nerozuměly, je panovačná, vidí na mě jen to špatné. Ale když mi letos začátkem července šéfka zrušila plánovaný týden dovolené, protože dvě kolegyně onemocněly a v obchodě prostě neměl kdo být, tchyně mi nesmírně pomohla tím, že se ihned nabídla, že si na týden vezme mou dcerku k sobě. Byla to neuvěřitelná pomoc, protože manžel byl ve stejnou dobu na služební cestě. Vůbec nevím, co bych si bez její nabídky počala. Došlo mi, že bych na ni měla být vlídnější, protože ne nadarmo se říká, že v nouzi poznáš přítele,“ vypráví.

Z průzkumu vyplynulo, že právě prázdninová péče o vnoučata je nejčastějším typem společného soužití vnoučat a prarodičů. Celkově se takto vnoučatům věnuje sedmdesát čtyři procent prarodičů. „Mezi časté aktivity s vnoučaty patří i společné výlety či návštěvy divadel nebo kin, které podle svého vyjádření o něco častěji s vnoučaty provozují babičky než dědečci,“ uvádí socioložka Lucie Vidovičová.

Jisté je následující. Naprostá většina lidí, kteří mají vnoučata, s nimi právě o prázdninách tráví více času než obvykle. Někteří s nadšením, někteří to berou jako samozřejmost, jiní jako povinnost. Jsou i takoví, kteří to činí s donucení. Ve výsledku je to pak zpravidla vždycky fajn prožité období. Zejména je třeba si pak vychutnat ten moment zpětného předávání vnoučat, když jsou v původním a neporušeném stavu, stejném jako když přijely. A co víc si přát, než když k tomu dcera nebo snacha dodá: Moc děkuju.