Je mi 82 roků a život měl pro mne veselé i smutné příhody, Zažila jsem válku, opatrnou mluvu za německé okupace. Byla jsem tenkrát dítě, hodně ubreptané, tak to bylo těžké. Měli jsme zahradnictví a táta kopal velkou jámu. Na dotaz co  kope, řekl, že nám holkám (měla jsem o dva roky starší sestru) udělá v zemi pokojíček na hraní. A najednou to bylo  zasypané. Prý se to sesulo, i když tam byl prkenný šalung.  On byl táta v nějaké skupině a ta si k nám do toho ,,pokojíčku'' schovala zbraně. Já št'oura zvědavá to vyslídila, táta se bál a poslal nás k babičce, aby byl doma raději sám. Po válce jsme se odhodlali jít osídlovat pohraničí, Sice táta vybral statek na kterém už byl jako třetí zájemce, ale na rozdíl od těch předešlých, kteří jen sebrali co tam  majitelé nechali cenného, to můj táta  nevzdal a docela se nám  dařilo. Až do  února 1948, to se v místní hospodě opil, a s ručnicí (  měl mysliveckou zkoušku) lítal po vsi, že radši komunisty postřílí, než aby šel do družstva. Jako barikádníka ho sice nezavřeli, ale museli jsme statek opustit nechat  vše a jen pár osobních věcí a šupem do  domovského místa, což byla Praha. A začal znova zahradničit a já  po dokončení školy šla do učení  No přece na zahradnici, vedena jsem k tomu byla od dětství

Pak jsem se zamilovala, ale sestra  něco provedla tak ošklivého,že jsem si myslela, že už pro něj nejsem dobrá, a vzala si prvního, který se tvářil, že mu to nevadí. Vadilo, a vadilo i to, že já nedomyslela,že jen dobrá  vůle k manželství nestačí. Přitom ta má první láska,  on mě po  1/2 roce našel v jiném městě vdanou, poplakali jsme si, odjel a už jsem ho nikdy neviděla. Tou překotnou svatbou jsem si hodně nadrobila, on byl komunista, samá schůze, dítě jsme neměli, já doma sama, ani do kina neměl čas.K  rodičům jsem nesměla, nemluvili se mnou,kvůli komunistovi, trápili se kvůli druhé dceři, která byla ve vězení, a já nakonec skončila v rozvodovém řízení po tříletém manželství s roční holčičkou. Tu mi zabil řidič ČSAD, který se víc věnoval kolegyni na služebním sedadle, akdyž před křižovatkou viděl, že včas nezastaví, stočil autobu do protisměru a vjej do auta ve kterém jej můj exmanžel s naší dcerkou , které bylo 10 let, a se svou druhou dcerkou (6r)z nového manželství. Umřely obě, a  pak už šel život nahoru dolu, smutek  radost nemoc,  nvá svatba, syn,  ten před svatbou, bohužel už také umřel, můj druhý muž má tři roky Alzheimera, a tak i když jsme doma dva, jsem vlastně sama. Je to 1 a 1/2 roku, jsem si pořídila notbook a učím se pokus omyl, někdy vypomůže telefonem pražský synovec, ale při mém věku je to obtížné na nové pojmy