Tento příběh se stal již více než před šedesáti lety,přesto však na něj # každoročně vzpomínám. # Moje babička z maminčiny strany jezdila k nám na návštěvu jen tak dvakrát do # roka,i když vzdálenost našeho městečka od rodné dědinky mé maminky byla jen asi # 50 kilometrů.Svou návštěvu vždy avizovala dopisem,psaným kostrbatým písmem.Na # její návštěvu jsme se všichni moc těšili,hlavně my,vnoučata.Bylo nás # požehnaně-šest. # Babička měla pro nás téměř cizokrajné kouzlo.Její oblečení se lišilo od # oblečení starých žen našeho městečka,také její hanácké nářečí se lišilo od # nářečí našeho okolí.Těšili jsme se však hlavně na dárky.Zpravidla to byly # knížky,sladkosti,oblečení.Tyto poklady pro nás vytahovala z hnědo-bíle # kostkovaného rance,který donesla na zádech. # Když tedy přišel dopis,oznamující babiččinu návštěvu,velmi jsme se těšili # a všichni,kteří jsme již uměli chodit,jsme dlouho před příjezdem vlaku čekali na # nádraží.Babička nás všechny poobjímala a my jsme zvědavě pokukovali po # ranci.Všichni jsme se chtěli držet babičky za ruku,ale ta měla jen dvě.Vesele # jsme kolem ní poskakovali a pyšně si vedli babičku domů. # Při jedné babiččině návštěvě u nás se stala příhoda,na kterou si vzpomenu # každoročně o velikonočních svátcích. # O neděli velikonoční se u nás světí koláče,vajíčka,klobásy.Každý v rodině # musí sníst kousek posvěceného jídla.Maminka připravila do tašky jídlo ke # svěcení a vypravila mne s babičkou "na devátou". # Když jsme přišly do kostela,babička pověsila tašku na věšáček v lavici a # pohroužila se do modlení.Já jsem se chvíli rozhlížela po chrámu a pak mé oči # přitáhla taška s jídlem.Pomalu jsem šátrala rukama v tašce,až jsem nahmatala # tvarohové koláče,které jsem měla velmi ráda.Prstíkem jsem začala vydlabávat # tvaroh z koláčů a cpala se.Nikdo si mého hodování nevšiml,kolem seděly vesměs # stařenky z Charity,které tak,jak moje babička,již špatně slyšely. # Přiblížila se doba svěcení.Pan farář Linhart procházel mezi lavicemi a # kropil svěcenou vodou na obě strany.Když se přiblížil k nám,babička otevřela # tašku s jídlem: jak uviděla tu spoušť uvnitř,hned ji zase zavřela.V tašce # byl "šrot" z vajec,koláčů...Přesto i toto bylo posvěceno,mše skončila a my šly # domů.Celou cestu babička mlčela.Když jsme přišly domů,ukázala mamince,co jsem # provedla.Maminka mi chtěla dát vařečkou na pamětnou,ale babička mne # nedala.Dodnes slyším její laskavá slova:"Děvčico,nebi ju,dyť je to děcko!"

Je mi skoro 63 roku a mám 5 vnoučat.Ta nejstarší vnučka už v devítce skusila trávu.nevěděli jsme to.Potom šla na školu,byla velice chytrá,tak ji táta dal na učitelku.Vnučka se tomu hodně bránila ,protože vyrostla u konu na vesnici ,chtela někde ke zvířatum,ale rodiče to nedovolili.Když byla ve čtvrtém ročníku,pul roku do maturity sebrala se ještě s jedním klukem a utekla stopem do Řecka.táta měl málem infarkt. na cestu spátky asi po měsíci se ji musely poslat peníze ,protože tam v té době nebyla práce.Nějaky čas byla doma a odpracovávala si cestu.Potom se zase sebrala a odjela,koupila s klukem domek a nějaký čas se neukázala.když se vracela,většínou byla shulená ale byla plnoletá a vše zapírala.Pracovala v baru a tam k tomu měla hodně blízko.Jednou se u mě oběvila a vypadala jak bezdomovec unavená vyčerpaná a histerická.Domů se bála jít ,tak jsen ji vykoupala dala najíst a spala 12 hod.Druhy den jsem s ní chtěla jet na PSCH,protože měla halucinace a stále brečela a křičela ,že ji někdo dal neco do pití.Když se uklidnila opět odjela,nevěděla jsem si rady,a táta taky ne bylo ji už 21 a bez jejiho souhlasu jsme s ní nehli.Po měsíci se to opakovalo ale to už skončila na policii, našli ji někde zdrogovanou .To už jsme shaněli dobrého psychyatra.Ona tvrdila že už nehuli ani nic jiného,že je nemocná .Nakonec ji lékařka řekla že má bipolární poruchu a začínala ji schizofrenie.Už se léči čtvrtý měsíc a stále není dobrá,pry to může trvat rok i déle.Školu už asi nikdy nedodělá ,a pravděpodobně ji to všechno spustily drogy.Hodně ke mě jezdí i k rodičum,a doufám že se z toho jednou dostané.Pokud máte vnoučata všímejte si jak se chovají než jim bude 18 let pak už s tím nikdo nic neudělá.

Také se těším na nové autory. Fotografové už se docela úspěšně výzvy ujali.

Bylo by hezké, kdyby tato nabídka oslovila hodně nově přihlášených a zatím neznámých lidí. Ono se zdá, že pro zdejší "stálice" je psaní hračkou, ale ve skutečnosti mnohdy dochází inspirace. A opakovat to, co už tady bylo, byť třeba před určitou dobou, autora moc netěší. Nová krev přinese nové nápady. Tak s chutí do toho!