Pan Vlastimil, kterému se blíží šedesátka, si vyrazil na vycházku do centra Ostravy. Právě tam probíhala akce Festival v ulicích, na tu navazoval festival Colours of Ostrava, všude bylo plno mladých lidí. "Tak jak si užíváte, děvčata?" ptal se tří slečen, které vedle něj koukaly na jednu z produkcí na náměstí. "Jo, fajn, a jak vy?" odvětila jedna z dívek.

"No ještě čekám, co mě potká, napadá vás nějaký tip?" pustil se Vlastimil do debaty povzbuzen faktem, že se na něj půvabné studentky usmívají.

"Tip? Nevíme. Mistříňanka ani Hodoňanka tady nehrajou," řekla další z dívek.

"Tak si představ, já byl pro ně dědek, který poslouchá dechovku," stěžoval si Vlastimil doma manželce. "A ty se divíš? Beztak jsi jim připadal jako starý slizký úchyl, který je obtěžuje," smála se mu.

Poslední mízníci

Podobný příběh nedávno prožil další pán ze severu Moravy. Dobře vypadající Kamil, kterému je pětašedesát, si vyrazil s přáteli na kola. Při zdolávání jednoho z beskydských vrchů už nemohl, tak si sedl do trávy. Míjely ho dvě mladé dívky na kole.

"Zastrčil jsem břicho a z posledních sil se na ně usmál a pronesl něco ve smyslu, že tohle horko dává zabrat i nám mladým. Seskočily z kol, vrhly se ke mně a jedna řekla: Potřebujete pomoc, nerozuměly jsme co říkáte, můžete mluvit, můžete dýchat? Mám zdravotnický kurz. Byl jsem pro ně němohoucí děda ohrožený na životě, zatímco já se s nimi snažil laškovat, protože jsem si připadal jako odpočívající cyklista ve vrcholné formě," vypráví.

Psycholog Petr Šmolka, dlouholetý šéf pražské Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, označuje určitou skupinu stárnoucích pánů výrazem poslední mízníci. "Poměrně rozmařile jsme se naučili používat pojem druhá míza, ale mnozí naši starší klienti prožívají nejméně třetí, čtvrtou, x tou, zpravidla však jednu z posledních míz," vysvětluje. "Vše je často spojeno s fází jakéhosi životního bilancování: co jsem stihnul, dokázal, co mě ještě čeká," říká.

Ano, mužské a ženské stárnutí je odlišné. Zatímco starší ženy mají často život naplněný péčí o vnoučata, mají přítelkyně, zahrádky, domácnosti, koníčky, kulturní akce, muži se mnohdy cítí takzvaně nepotřební. A tak přijdou myšlenky typu: Vždyť přece ještě nejsem tak starý, to už nezažiju žádné dobrodružství, žádné vzrušení?

Snad nejsem tak starý

"Nikdo, komu není nad šedesát, si nedovede představit to blaho, když něco vyprávíte a mladé půvadné dívky se tomu smějí, baví se. To jsou chvíle, kdy si nepřipadám starý, nepotřebný, " vypráví další šedesátník, bývalý středoškolský učitel. Zatímco je zvyklý dávat se do řeči s mladými lidmi, protože ho celý život obklopovali, jeho pětařicetiletá dcera to vidí takto: "Táta je trapný. K mým přítelkyním, které by mohly být jeho dcerami jako já, se chová, jako by je balil. Dost často se za něj stydím. Naparuje se, vypráví přiblblé anekdoty, chová se jako by byl náš vrstevník. Máma to s nadhledem přechází, ale mi to připadá směšné."

Tak je možná dobré podívat se někdy na tu naši snahu zůstat co nejdéle mladí, očima mladších generací. Což samozřejmě neznamená, že si pánové nemají čas od času dokázat, že jejich vtip je stále jiskřivý a postava k světu, když pořádně zatáhnou břicha. Jen, od určitého věku, bohužel, je třeba počítat s tím, že některé slečny si myslí, že v šedesáti už každý poslouchá jedině dechovku.