...že jsem ten foťák bral do ruky. Jak mu bylo ty dlouhý roky ve skříni dobře. Ale ne, já čučím na Íčko, jak všichni fotí, opráším z foťáku pavučiny a vyjedu si jen tak udělat pár fotek. Říkám si, že se projdu, provětrám se a budu mít něco na Foto dne.

Drandím 90 km na místo, se kterým jsem fotograficky zápolil už před mnoha lety, marně. Už když lezu z auta, vidím, že je to průšvih, zataženo, mdlý světlo, žádný barvy. Ale když jsem se sem trmácel... třeba pánbůh dopustí a i motyka spustí. Zápasím dvě hodiny s nevhodnou světelnou situací a se svým neumětelstvím. Ne, ne a ne... nejde to, věděl jsem to. Nakrknutej sedám do auta a odplouvám. Po dvou kilometrech a hele... koně, udělám aspoň banálního koníka. Stojím jak patník u elektrickýho ohradníku a čekám. Koní plno, i scéna sedí, mám dobrej úhel, můžu to snímat s pozadím bez oblohy... ale čekám, protože všechny koně se pasou. Kůň s hlavou u země to není fotka, počkám, přeci se musí aspoň jeden narovnat, ne ? Stojím tam hodinu jak zloděj koní ! Ani jeden ! Vztekle to vzdávám, vracím se k autu, házím foťák do brašny a kolem projíždí pickup s balíkem slámy. Otvírá si vrata a vjíždí na pastvinu, shazuje seno... Koně zvedají hlavy a poklusávají k senu. Kdybych to dokázal, tak se přeskočím. Jsem 150 metrů daleko, foťák v brašně, brašna v kufru a na foťáku nasazenej širokej objektiv.. A už na to ….! Mizím.

Courám se autem po okresce bez provozu, koukám na všechny strany, jestli mi fotografický pánbůh nepřihraje aspoň přejetou žábu, abych ten foťák netáhnul úplně zbytečně. U silnice lavička a stůl, hezký místo, pod rozložitým stromem. Beru z auta brašnu a kafe, sednu, popíjím kafe, zapálím si, pokuřuju...., při tom rozkládám z brašny foťák i příslušenství, pucuju skla a rozjímám, kde jsem zase udělal chybu. Je tu hezký výhled, támhle je i nějaký kopec s hradem a támhle zase docela zajímavej strom, napiju se kafe a užívám si to. A ve chvíli klidu a usebrání se ozve ten vnitřní pokušitel: „Kdybys popošel a dostal do linie ten strom a hrad, mohlo by to bejt docela dobrý, ne ?“ Znám ty jeho fígle a vzdoruju: „A co to světlo ? Nemastný, neslaný.. ani žádný modelovaný mraky nejsou, jen takový šedý šmouhy“. Pokušitel přitlačí: „To vytáhneš v editoru doma“. Bráním se: „Nebudu nic vytahovat, pak je to jak blbá omalovánka“. Chvíli to vypadá, že jsem ho usadil, ale zkusí to rafinovaně: „A co kdybys vzal přechodovej filtr nahoru, ztmavíš oblohu a bude to takový jako krajinářsky ponurý, co ?“. Neústupně odpovídám: „Bude to leda tak nudně šedivý... A co ta dálka ? Na čtyři kilometry bude z toho kopce jenom šedomodrá vlna“. Pokušitel přikládá pod kotel: „Tak to zkus, a uvidíš, vždyť to můžeš smazat....“. Zase jsem prohrál, montuju dohromady cajky a popocházím sem a tam, jako bludný Holanďan, jestli nějak poskládám ten obraz.

No..., nějakou fotku mám, není moc dobrá, ale vrátit se úplně s prázdnou pořád ještě neumím.
Ano, vážení přátelé, fotografování je nefalšovaný masochismus.