Je mi 63 let, takže si myslím, že bych mohla být ještě v pohodě, tím chci říct, že bych ještě nemusela blbnout. Ale už jsem se zmýlila. Začíná to pomalu, ale jistě. 

Když odcházím každé ráno na nákup s tím, že jdu jen pro pečivo a eventuelně nějaké ovoce v akci, beru si tašku a klíče od bytu držím v levé ruce, kroužek navlečený na prstu. Samozřejmě že u pečiva nezůstalo, nákup byl větší. Tak jsem táhla, no táhla, to je přehnané slovo, i když za nákup jsem dala něco přes 400,-Kč, prostě nesla jsem v tašce nákup a klíče navlíknuté na prstu. Protože mám klaustrofobii, nevlezu do výtahu, chodím po schodech. Přišla jsem k bytu, zastrčím klíč do zámku, otevřu dveře, zouvám si boty a najednou ucítím, že na prstě nic nemám, a už jsem zpanikařila.

„Klíče“ vybafnu na muže, který přišel ke dveřím. “Jaký klíče?“ ptá se udiveně“. „No moje klíče, ztratila jsem klíče,“ zoufám si a obouvám si opět boty. „Kde  jsi ztratila klíče?“ ptá se muž a udiveně se na mě dívá. „No kde, kde, tady někde v baráku“. Ukazuji rukou směrem po schodech dolů. Zavazuji si tkaničku a je mi nanicovatě. „Prosím tě, uklidni se, máš je ve dveřích,“ už se mi začíná vysmívat. Ani nevíte tu úlevu, jak jsem si vydechla, že jsem je neztratila. Ale na druhou stranu, že začínám blbnout, to taky není příjemné zjištění.

Zvoní mi telefon a volá mi moje snacha a zve nás na narozeniny naší vnučky. Je to v neděli a to zrovna hrají v divadle hru, kde hraje Šárka Vaculíková. Tuto herečku mám moc ráda, i když je mladá, tak vždy, kterou roli hraje, já jí to věřím. Byla jsem taková nerozhodná. Oslava začíná v 15 hodin a divadlo v 17 hodin. No, to by se dalo stihnout, syn by mě tam dovezl. Raději  jsem se poradila s oběma mužskýma, co mám doma.

„Jo, jdi, proč ne, to stihneš, už se oblečeš jako do divadla a hodíme tě tam,“ říká manžel a nevidí v tom žádný problém. Na druhý den jsem si vyzvedla vstupenku v předprodeji a moc jsem se těšila. Každému známému jsem řekla, že jdu na Šárku Vaculíkovou a že se moc těším. 

Přišel den D a já jsem si organizovala čas, abych vše stihla. V hlavě mi zůstala  myšlenka, že v 17 hodin, takže jsem řekla synovi, že v 17 hodin musíme odjet domů, abych stihla trolejbus a udělat ze sebe člověka do divadla. Všechno krásně klaplo. Na ksicht jsem si namalovala obličej, oblékla se, navoněla, připravila vstupenku, do kabelky kapesník, brýle na blízko i na dálku, zrcátko, peníze, jízdenku na trolejbus a vyrazila. Raději jsem šla dřív, abych tam nebyla pozdě. Nemám to ráda, courat se na poslední chvíli. Raději v té zimě někde počkám.

Vystoupila jsem o několik zastávek dál, že mi to časově krásně vyjde. Podívala jsem se na hodinky a bylo 18.10 hodin, tak jsem přidala do kroku. Přicházím ke vchodu Malé scény, a co to, tolik lidí je tady, to se mi bude blbě hledat místo. Říkám si pro sebe a protlačím se ve dveřích mezi lidmi, kteří vycházeli ven. Otáčím se za těmi, co vychází, a divím se, že skončilo nějaké divadlo, takže ani nevím, jestli mohu už dál do šatny. Rozepnu si bundu, ale nějak jsem znervózněla, že tady není se mnou nikdo, že všichni odchází. Už mi to pomalinku začalo docházet. Vytáhnu prudce vstupenku, bez brýlí moc toho nevidím, ale i tak jsem  viděla  číslo 17. Honem hledám v kabelce brýle na blízko a nasazuji si je...“Ach jo, jsem prostě blbka,“ řeknu si sama pro sebe a sundám brýle, zapnu bundu a zmuchlám vstupenku. Ano, přesně jak tušíte, sice mi v hlavě zůstalo číslo 17, ale to nebyla hodina odchodu z oslavy, ale to byla hodina začátku divadla. Asi si dokážete představit, jak jsem na sebe zlobila.

Vždy si kdejakou poznámku, informaci nebo cokoliv zapisuji do mobilu, ale tentokrát jsem to neudělala. Přicházím domů, odemykám, zouvám si boty a už na mě manžel volá, co tu dělám tak brzy. „Ani se neptej, jsem prostě blbka,“ sama se kritizuji. Zavírám dveře za sebou, uklidím boty a ještě v bundě jdu do obývacího pokoje mým chlapům vyprávět, jak jsem to podělala. 

Když už jsem byla v posteli, tak kolem 22 hodiny, prudce se otevřou dveře, vkráčí tam oba dva s otázkou: „Kde máš klíče?“ „Nekřič,“ říkám manželovi, „no kde, no v kabelce“. V klidu odpovídám. „Jo v kabelce, to zrovna. Já se snažím zamknout a nejde to, lekl jsem se, že je zámek pokažený nebo co. Otevřu dveře a tam jsou tvoje klíče. Co kdyby nám je někdo ukradl, tak je průser.“  No nebylo mně zrovna příjemně při té myšlence, protože už jsme jednou vykradeni byli, ale to jsem nebyla na vině já, ani nikdo z rodiny, ale prostě zloději si uměli krásně a lehce vypáčit dveře.

Když jsem dnes ráno přišla z nákupu, už manžel z kuchyně na mne volal, jestli mám klíče. „Mááááám“ a cinkám klíči jak za revoluce. No a co to pro mne nyní znamená? Že to manžel hned „žaloval“ druhému synovi a vnučce také, aby se pobavili. A pro mne co to znamená? To hrozné zjištění, že už blbnu a začínám se hlídat.