Je 31.prosince, 14.30 hodin a já s kamarádkami vyrážím na procházku k Labi. Mrzne. Stromy jsou ojíněné jak v pohádce Mrazík, lidé zachumlaní do šál krmí havěť na vodě. Povídáme si a sledujeme čilý ruch kolem.

Na protějším břehu, u samého kraje vody, seděla na zamrzlé hlíně labuť. Zamávala křídly, trochu se přizvedla a zase sedla. Zaujalo mě to. Upozornila jsem kamarádky, že se mi to nezdá. Labutě vždy připlují na krmení. Možná se zamotala do drátěného plůtku, který se zdálky zdál být těsně u ní. Možná přimrzla, nemůže se zvednout. Nebo má poraněné nohy, nadzvedá se, ale nepostaví. Holky, něco není v pořádku. Mám ty ptáky odpozorované, je zraněná nebo nemocná. Jdu k ní.

Přešly jsme mostek a pozorovaly ji. "Hele, labuť", pronesli kolemjdoucí a pokračovali v cestě. "Břeh je prudký, uklouzneš tam, počkej, třeba tady cestou zpět už nebude, jen odpočívá". Byla tam. Potřebuje pomoc. Kamarádka zalovila v telefonních číslech, sláva, má číslo do záchranné stanice. Je 16. hodin, Silvestr nesilvestr, pan Vaněk, pracovník záchranné stanice, byl ve chvilce na místě.

Na vhozené kousky rohlíku nereagovala, to jsme zkoušely i my. Záchranář vzal podběrák, přidržoval se plůtku a slezl k ní. Nadzvedla se, ale on ji okamžitě chytil tak, že nemohla roztaženými křídly mávat."Co má s nohama?", ptám se. "S nohama nemá nic, ale má zápal plic. Jak jste to poznal? Podívejte se, jak má červený zobák." A skutečně, labuť měla malinově červený zobák. Vzala jsem její hlavičku do dlaní a konejšila ji. Nesyčela, jen tlumeně káchala. V kufru auta seděla klidně a my se dozvěděly, že dostane antibiotika.

Teď sedím doma u horkého čaje a mám takový dobrý pocit, že jsme tomu tvoru pomohly v nouzi. Budu její osud dále sledovat. Asi máte dnes jiné starosti, ale já jsem vám to musela sdělit. Připiji si dnes i na zdraví té labutě.

Buďte všichni v novém roce šťastni a bez nehod.